O nás

Kdo jsme...

18. dubna 2010 v 2:15
Naše zvířata už znáte a teď něco málo o dvounožcích.

Milďas, statný čtyřicátník, těžkej introvert
milos
Vyskytuje se především:
- v práci
- v lese
- se mnou na výstavě či jiných akcích
- na kole nebo doma na rotopedu
- v přírodě
- na zahradě
- na procházkách a výletech (se psy samozřejmě)

Zásadně se nevyskytuje:
- na koupalištích a v bazénech
- ve fitness centrech
- na akcích, kde se tančí
- na lyžích
- všude tam, kde se od něj očekává, že bude mluvit
Oblíbená hudba: je mu to tak nějak šumák...

Danďa, trochu to s ním mlátí, mistr světa
danda
Vyskytuje se především:
- u PC
- u PS2
- u TV
- u lednice
- u špajzu
- na záchodě
- v koupelně
- v šatně (nemá co na sebe)
- na tréninku nebo na zápase
- ve společnosti děvčat

Zásadně se nevyskytuje:
- v blízkosti učebnic
- v knihovně
- na rodinných procházkách
- ve společnosti šprtů
- se mnou na výstavách a jiných akcích
Pokud se náhodou vyskytuje na nějaké výstavě či jiné akci se mnou, tváří se většinou takto:
otraveny

Oblíbená hudba: koketoval i s metalem, ale momentálně se nevyhraňuje...
















Kuba, pískle, hyperaktivní a výbušná směs nezkrotnosti a emocí
kuba

Vyskytuje se:
- naprosto všude, přičemž se systematicky přemísťuje do prostor, které prozatím nenesou charakteristické stopy po jeho pobytu. Poté, co se již v prostoru nelze dále bezpečně pohybovat, přesune se jinam
- v dílně s kladivem, vrtačkou a jinými nebezpečnými nástroji
- v cukrárně
- na nádraží
- na skluzavce
- na konci vodítka (na druhém je pes)

oblíbená hudba: napříč žánry, od pásla ovečky až po "židovský pochod"




a já...
profil
Vyskytuji se především:
- v práci
- v autě
- na výstavách a jiných akcích
- v přírodě
- na procházkách a výletech (se psy samozřejmě)
- na cvičáku
- u řeky či na jezerech na rybách
- u PC
- na kole nebo doma na rotopedu
- v lese

Zásadně se nevyskytuji:
- na plážích a veřejných koupalištích
- v super a hyper marketech, pokud to není nezbytné
- v kině
- tam, kde je velká koncentrace maminek, tedy na dětských pískovištích a akcích pořádaných MŠ
- v kavárnách a hospodách, pokud to není nezbytné

Oblíbená hudba: Jednoznačně Faithless, ATB, Massive Attack, Chase and Status, Moby, Morcheeba, Kosheen... ale jinak všechna dobrá hudba... a samozřejmě Rádio 1 !!!



















A nakonec několik mých dalších nejbližších, o kterých by byla velká škoda se nezmínit... (mohou sem přibývat i další)


Babča alias "mě nefoť!"... CENZUROVÁNO!!! nařízeno fotografie odstranit... (tohle snad nevadí)

nefot1
nefot2









Robert můj bratr... v současné době zřejmě nepříčetný. Ale co jsme si spolu užili...
rob2
rob1












zuzi_rena




brun. Zuzana a blond. Renata...

kámošky ála "Sex ve městě"

... ale už na ně taky došlo :-)









beata


Bc. Beáta (Petra)

... světoběžnice, dlouho si užívala, ale už jí to taky brzy čeká. Plenky, kočárek, zoubky...




petr
Petr, vždy srší vtipem. Poté, co znovu nabyl svobody, nemá na nic čas :-)

















A nesmím zapomenout na Frantu Zbečenského - sumce z loňského léta (2009), z jehož 140 cm dlouhého těla jsme měli několik večeří... můj prozatím (!) největší sumec...
franta

Můj život se psy

13. dubna 2010 v 2:31
Tak co si vzpomínám, tak můj oblíbený časopis "Pes přítel člověka" se u nás četl odněpaměti. Vycházela tenkrát i taková ročenka, ápětková knížečka, tu jsem milovala. Četl se u nás i v období, kdy jsme byli bez psa. Ještě tak zhruba do mého druhého stěhování jsem měla ročníky 70 a 80, ale bůhví, kam se to podělo...
Moje máma mívala foxteriérku Darinu, děsnou dračici, tvrdou, houževnatou, ta se rozhodně s ničím nemazlila, zabíjela vše, včetně koček, kaktusů a ježků. Potřebovala pracovat, tvrdě pracovat. Byla tak dobrá, že nakonec byla dána do služby myslivci, jinak to nešlo. Až to někde vyhrabu, naskenuji fotku. Myslím, že je tam s ní i mamča v mysliveckém : -)
Když jsem byla malá, můj táta psa nechtěl. Tak si naši prošli klasickým obdobím andulek, křečků a nalezenců s přechodným pobytem u nás. Jednou jsme měli doma na hlídání německého ovčáka. Byl větší než já a když se rozvalil v kuchyni našeho činžákového bytu, nebylo již více prostoru pro ostatní. Ale já byla nadšená, bohužel jen na krátký čas.
Když mi bylo deset, přišla k nám Jessy, taky foxteriérka. Jejím chovatelem byl myslivec a ten se taky s ničím nemazlil, ani se štěňatama. Choval to tak nějak na hromadě na dvoře a kdo přežil, přežil, kdo nemakal, jakoby nebyl. Vzpomínám, že to štěně tenkrát bylo tak začervené, že zvracelo klubka červů ještě po několikerém odčervení u nás.
Jesska, navzdory svému původu, do nory nevlezla ani za pečené kuře. Chodili jsme s ní tenkrát na umělou noru do pražské Hostivaře, tenkrát se u pokročilejších samozřejmě norovalo naostro, žádné bezkontaktní jako dneska. Bavilo mě sledovat nabuzený jezevčíky a teriéry, jak tam vlítli a pak se jen rozsvěcela ta postupová světýlka a pak... bylo to napínavý, někdy to bylo i drastický, ale vzpomínám, že i když jsem byla malá holka, nijak mě to netraumatizovalo. Brala jsem to jako fakt, jako všichni ostatní okolo. Byli to pracovní psi, trénovali pro praxi a v praxi by bez tréninku nepřežili. Tak jsem to brala. Takže tam jsme chodili trénovat, ale žádného posunu jsme se u Jessy nedočkali. Tak jsem si jí začala cvičit jen tak, chodila jsem s ní i na výstavy, ale po třetí "dobré" jsme toho nechali.
Přibližně v té době, to mi mohlo být tak 11 - 12 let, jsem začala cvičit také boxera. Na Lehovci v zahrádkářské kolonii měl tenkrát chovatelskou stanici boxerů jistý B. Smetana. Byl to starý oplzlý úchylný dědek, kterému se líbily malé holky, ale žádný násilník to nebyl, bo to už by snad ani fyzicky nezvládnul. Naštěstí pro mě, já vypadala na devět a to už bylo zřejmě i na něj příliš málo, avšak spolužačky, vzevřením odpovídající věku, na tom byly o něco hůře a čelily často i jeho narážkám a návrhům. Jeho stanice se jmenovala BOSMET. Chodili jsme k němu se spolužačkama si půjčovat psy na procházky a za tu laskavost jsme mu směly uklidit kotce od hoven a nakrmit čuby. Byla to drsná práce, vzhledem k tomu, že on tam za celý týden nehnul  prstem. Ale co bychom pro ty psy tenkrát neudělaly, že... Nevím dodnes, čím to tenkrát přesně krmil, ale velice dobře si vzpomínám, že to šíleně smrdělo a vypadalo to, jako když už to nějaký jiný pes natrávil a vrátil k dalšímu využití...
Tak tedy já měla tenkrát na starost Astru, zlatou boxerku s úžasnou povahou. Začala jsem s ní navštěvovat cvičák v Kyjích a stala se členkou Svazarmu. Tenkrát jsem prvně zakusila, co to je udržet silného psa při skupinovém rozvíjení zloby, učila jsem se co to jsou stopy, revíry... Ale s Astrou to netrvalo moc dlouho, milý pan Smetana najednou zmizel a s ním i všchni psi. Prostě jsme tam jednoho dne přišly a bylo zamčeno.
Tak jsem pokračovala s tou malou foxteriérkou a musím říct, že to byla nejlépší léta mého kynologického života. Nepamatuji se, že by se mi kdy na cvičáku někdo smál, že lezu mezi "služebáky" s foxteriérem. A Jesska brzy ukázala, že má na to, získat si respekt. Jesska dělala všechno a já zkusila všechno s ní. Nikdy mi tam  nikdo do ničeho nemluvil, nikdo nemachroval, všechno jsem si vedla podle sebe. Měla jsem tenkrát dvě - pro mě - "kynologické bible", knížku "Výcvik psa" (výchova a výcvik psů služebních plemen) od tria autorů Ing. Hartl - K. Němec - J. Skuhrovský a knihu "Poznej svého psa" od Vladimíra Mikulici. Obě knihy mám dodnes a prach se na nich nedrží. Později jsem si oblíbila knihu od Eberharda Trumlera "Rozumíme psům?" a tu mám dodnes nejraději.
Ale zpátky k Jessce. Musím říct, že Jessy zvládla všechno co jiní psi - vysoký žebřík, sražené áčko, plížení (tenkrát jsme měli na cvičáku takové ty laťky, mezi nimiž byl propletené šňůry a my se hezky plazili s těma psama), skok daleký (to jsme tam měli taky, teď už to na cvičácích nevídám), vysoké překážky... Dělala obrany tak, na co stačila (hladké zadržení na peška apod. :-)), měla skvělou hlídačku, to se ani nemusela učit. Složila jsem s ní tenkrát zkoušky malých plemen, trénovali jsme vyhledávání v polorozbořených domech... Bylo mi třináct a všechno jsem brala jako fajn zábavu, i to svazarmovské střílení ze vzduchovky, účast se psy za Svazarm v prvomájovém průvodu a brigádu v rámci "akce Z", kdy jsme stavěli Jednotu v Kyjích...
Jednou se na cvičáku objevila stará paní s německým ovčákem a dlouze mluvila s výcvikářem. Ten se pak podíval směrem ke mě, ukázal na mě a zavolal si mě. A tak začal můj život s Čajkou. Byla to mladičká fenka, odrostlejší štěně. Byla pořízena k domku tří starších sester na hlídání a paní si jí chtěla nechat od někoho vycvičit. Nemusím nijak rozebírat, jak moc jsem tenkrát byla šťastná. S ovčandou jsem mohla začít s tím, co už Jesska nemohla. A mě to šíleně bavilo. Nestydím se za to, že na ta léta vzpomínám s nostalgií a snad že se mi po nich i stýská. Ta atmosféra, jaká kdysi byla na cvičáku a způsob, jakým se cvičilo, to se vrylo tak hluboko do mě, že už dnešnímu zbůsobu výcviku možná nikdy nepřivyknu. Jak to šlo, cvičilo se v terénu. Revíry se dělali zásadně v lese, hezky na volno, pes se učil pracovat samostatně, aktivně prohledávat, vše v přírodních podmínkách. Přepadení jako v realitě, po cestičce kolem lesa a šupák zpoza keře, i za tmy. Fakt mě to bavilo. Ne jako dneska, zástěny, všechno na place a naučený grif... Může se mnou leckdo nesouhlasit, já na to vzpomínám a vždycky budu vzpomínat ráda.
Čajka měla tenkrát skvělou poslušnost, byla na mě závislá a dalo se s ní dělat cokoliv, ale nebyla nijak razantní obranář a tak jsme se k žádným vyšším zkouškám nedopracovali. Když bylo Čajce asi dva a půl roku, těžce onemocněla, přestala jsem s ní cvičit a ona už pak plnila jen to, k čemu byla původně pořízena, tedy byla společnicím starším dámám v rodinném domku.
Pak jsem si pořídila foxlici Meldu, to už jsem byla dospělá a chtěla jsem chovat a vystavovat a cvičit a tak...
Melda byla krásná fenečka, ale tak trochu magor. Když jí bylo asi dvanáct týdnů, přiotrávila se u mě v práci jedem na krysy. Nevím, kde ho tenkrát objevila, protože poslední deratizace se v tom ztuchlým teskobaráku dělala asi tak tři roky zpátky, ale stalo se to. Přesto se z toho velice rychle dostala. Pak si sama otevřela a sežrala půl lahvičky synthophylinu, což byly léky pro astmatiky, ale nijak zvlášť dobře se jí potom nedýchalo... nesmím zapomenout na sežranou čokoládovou vánoční kolekci i s alobalem a to bylo fakt zlé. Ale i z toho se otřepala. Sežraná kniha, jediný originál v naší republice zapůjčený našemu nakladatelství z Osy jí naopak neublížil, ale zle bylo pro změnu mě...
Nebo si na zahradě v Lysé zahrabávala kosti a my přestávali mít přehled o tom, kolik toho vlastně sežrala: To tak jednou leží a já jdu s krmením. Melinko "papat" - to fungovalo vždycky a za všech okolností, ne však tenkrát. Ani se nehnula. Ona se totiž ani nemohla pohnout. Jen tak ležela, hekala, břicho vypouklé, tvrdé... byli jsme tenkrát bez auta a tak jsme poprosili souseda, aby nás odvezl do nemocnice, neboť jsem byla přesvědčená, že umírá. Nevím, jestli tenkrát zrovna dávali v televizi fotbal nebo Profesionály, ale každopádně soused moc nadšený nebyl. Ale neodmítnul, nasedli jsme do auta - Melda polomrtvá zabalená do deky - a vyrazili jsme. Tenkrát v té době zrovna utekl z vězení Winkelbauer, na což jsme všichni pozapomněli, protože kdyby tomu tak nebylo, vzal by si soused sebou alespoň doklady. To ale neudělal a tak policejní kontrola těsně před Českým Brodem nemohla dopadnout jinak, než dopadla. Vysvětlovali jsme, že vezeme do nemocnice psa, který co chvíli vypustí duši a že nás veze soused a že to fakt není Winkelbauer. Nakonec nás tedy eskortovali do nemocnice a soused se musel vrátit za policejního doprovodu pro doklady do Lysé a pak zpátky pro nás.
Polomrtvá Melda, jak zjistila, že se nachází ve veterinárním zařízení, které normálně poznala vždy již kilometr před, vyvinula neuvěřitelnou aktivitu, vysmekla se a škrtící se drásala se pryč. To jsme jí samozřejmě rázně zatrhli a tak byla nakonec donucena absolvovat vyšetření, rentgen a dokonce injekci. Příkoří, které jsme jí tímto způsobili se rozhodla oplatit nejen nám, ale i našemu sousedovi, jehož nevěřícný pohled na zběsilý úprk foxteriéra s břichem plného kostního trusu z pavilonu nemocnice se nedá popsat - "to je ten polochcíplej pes, co jsme ho sem vezli?" Za pár dní nato mu Melda zabila slepici a nám to umně zatajila, takže už se z ní nemohla udělat ani polívka, čehož soused litoval nejvíce...
Nakonec kauza "modurit". To už jsme měli i Arianku, té bylo asi pět nebo šest měsíců. Dělali jsme tenkrát se synem něco z moduritu a zbytek jsme neprozřetelně nechali někde v dosahu. Nejdříve jsem si všimla podivných bílých drobků na koberci, pak jsem objevila celofán, okousanou krabičku a to bylo všechno. Nevěřícný pohled na čuby, pak na upozornění na krabičce a jelo se. Bylo asi půl jedenácté večer a jeli jsme do Kolmé. Tam holky dostaly injekce na zvracení a my šli ven zvracet. Jediná tráva v širokém okolí byl travnatý pás podél Poděbradské ulice. Takže jsme asi do půl dvanácté korzovali podél hlavní frekventované silnice poblíž"ÉEMFAU" a psi blili a blili a blili. Když se dostatečně vyblili, vrátili jsme se do ordinace, zaplatili tisícovku za blití a za léky na ochranu jater a jeli domů. Druhý den a nikdy potom jim z toho nic nebylo.
S Meldou to nebylo jednoduché v podstatě nikdy. Trpěla silnou alergií snad na všechno. Měla kožní problémy důsledkem čehož šíleně smrděla a také chronické záněty v uších, na které nezabírala žádná léčba a které nakonec vedly až k její úplné hluchotě. Když jí byly asi tři roky, přestala chtít chodit za šera a za tmy. Když se na chodbě zhaslo, odmítala pokračovat dál v cestě. Postupem času viděla stále hůř a hůř, to již měla i zákal na obou očích a v šesti letech neviděla vůbec. Diagnóza byla PRA. Žila s námi do třinácti let a pak musela odejít.
Na psí kusy Meldy pak plynule navázala Arča, vlastně ona jí už nějakou dobu pěkně doplňovala. Na jiném místě popisuji Arčino bujné mládí, tak bych to nerada dublovala, ale v rámci zachování kontinuity vyprávění pokládám za povinnost tu některá fakta uvést.
Ariana byla od malička v jistém ohledu úplně jiného ražení, než naši předchozí psi. Její největší předností bylo to, že na procházkách si hlídala ona nás a ne my jí. Tento fakt jsme ocenili zejména v lese, kam jsme konečně mohli chodit hledat houby a nikoliv psa. 
Arča byla od malička šílený závislák a chodila se mnou na záchod, chodila se se mnou do koupelny, v kuchyni na mě byla nalepená, v obýváku na mě byla nalepená, pořád na mě byla nalepená. Tahle její absolutní závislost na nás však měla v dobách jejího mládí i své stinné stránky. Především se to projevovalo tak, že u nás nebylo možné vlastnit psa a současně chodit do zaměstnání. Myslím, že Romové v Chánově to měli doma docela slušně zařízené oproti tomu, jak to vypadalo u nás na konci Arianina demoličního období. Podrobnosti jsem kdysi napsala do článku "Ariana jako štěně", takže to tu nebudu příliš rozebírat. Ale na druhou stranu - naučili jsme se díky ní nelpět na takových banalitách jako je například celistvost a celková zachovalost koberce, přítomnost lištiček podlahových krytin, hladkost, neporušenost a čistota stěn, křesel, židlí, kuchyňských stolů apod., což se nám sakra hodilo do budoucna, kdy jsme si pořídili mladšího syna Jakuba...  
 
 

Reklama