Z Lomu ve skále na Blog.cz

podle tabulek již za pouhý týden, podle mého odhadu za tři, čtyři dny. Esterka nabrala v posledním týdnu celkem slušné tempo ve zvětšování svého objemu a připomíná teď v 57. dnu parní válec křížený se vzducholodí. Vypadá to, jako by měla každou chvíli prasknout. To tedy Joy taková nebyla. No každopádně jsem se již smířila s tím, že jen tři štěňata to asi nebudou...

Chtěla jsem to zdokumentovat fotograficky, ale šla jsem na to vyloženě blbě, takže mám místo fotek celé Esterky jen samé černé šmouhy a jediné, co celkem vyšlo, bylo to břicho. Pro svojí velikost se mi ovšem nevešlo cele do záběru...

O víkendu by však mělo proběhnout další pravidelné venkovní focení, takže nehážu flintu do žita a snad i Esterka bude mít svojí sérii těhotenských fotografií.

Jinak, porodní bedna je už připravená i když přiznávám, že - navzdory doporučením v odborných článcích - až ode dneška. Všechna naše dostupná zvířata jí hned prověřila a otestovala a nutno říct, že nejvíc se v ní líbilo opět našemu Kubovi.

To kocour Oskar si při pohledu na Esterku a na bednu okamžitě vzpomněl na orvané uši a různé další útrapy, jež mu ti skřeti tenkráte chystali...

... ale on ve skutečnosti to zděšení jenom tak hraje, protože jinak je to normální masochista a vodrbávání mu vždycky dělalo vyloženě dobře od všech malých skřetů, které se kdy u nás vyskytovali, takže ode mne se lítosti v podobě libové šunky rozhodně nedočká...

Nedá mi to a musím zde opět zmínit jedno vysloveně nepsí téma... bude to takové malé "poštovní" téma. Ničemu to nepomůže, ale mě se uleví.

Už jsem si celkem zvykla na to, že od jisté doby je lokalita našeho bydliště pro balíkové doručovatele z nějakého záhadného důvodu nedostupná. Ze začátku to okecávali tou obligátní formulkou "adresát nezastižen", ačkoliv náš barák není nikdy prázdný a sluch i zvonek máme naprosto v pořádku. Dneska už se ani nenamáhají nám lhát a rovnou na tu výzvu napíší, že "výjimečně nebyl učiněn pokus o doručení" a z výjimky se stalo pravidlo...

Nezvykla jsem si a nikdy nezvyknu na to, že když už se z důvodu nebetyčné drzosti a lenosti zaměstnanců České Pošty musím plahočit na poštu, že je tam pokaždé fronta pomalu až do Prahy, protože ačkoliv pošta má dvě patra, funguje odpoledne jen přízemí a v něm ze tří přepážek jedna, protože Mařka si šla zakouřit a Božka slintá za uzavřenou přepážkou na nálepky co nestihla nalepit v době, kdy si byla oběhnout krámky. Proto jsem velice uvítala novou službu České pošty, kdy si můžete nechat doručit balík buďto "Do ruky", nebo "Na poštu". Protože balíku "do ruky" se od pošty beztak nikdy nedočkám, začala jsem využívat služby "Na poštu" a nechala si zásilky posílat na poštu do Prahy, kde pracuji. Teda né, že by to bylo z hlediska komfortu nějak o moc lepší, ale přeci jen, v Praze třeba z osmi přepážek fungujou čtyři, takže procentuálně vyjádřeno to vyjde o něco lépe ve prospěch Prahy. Musím uznat, že až na drobné nesrovnalosti při vyhledávání zásilky v systému to v prvních dvou případech dopadlo celkem dobře. Zásilka ovšem putovala z Kobylis na Černý Most a na těch pár kilometrech se toho nedá celkem moc zkazit. Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy jsem si troufla objednat si zboží až z dalekého Bruntálu. Osm kusů bílých bavlněných prostěradel expedoval obchodník 13. dubna. Ten samý den mi Česká Pošta poslala SMS, že balík č. xxxxxxx převzali do přepravy a že mi bude doručen 16.4.2012...

...16.4.2012 mi od pošty přišla SMS s omluvou, že z technických důvodů nebude předmětný balík doručen v avizovaném termínu a že mne budou o dalším postupu informovat. Tak, stane se, že... důvody mohly být závažné, na prostěradla jsem zrovna nějak zvlášť nespěchala a tak jsem vyčkávala na ty informace o dalším postupu. Leč informace nepřicházely a postup už vůbec ne. Mlčel i internetový systém sledování zásilek a tak jsem se po více než týdnu šla informovat na poštu, kdeže udělali podnikoví soudruzi chybu. Ale o zásilce ani vidu, ani slechu. Nikdo nic nevěděl. Tak jsem všechno hodila za hlavu s tím, že o věc se jistě brzy začne zajímat i obchodník, neboť já nakupuji téměř výhradně na dobírku. Uběhnul měsíc a já skoro zapomněla, když tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, SMS od České Pošty... "Vážený zákazníku, dne 16.5.2012 Vám budeme doručovat balík "DO RUKY!" (naprosto stejné číslo jako v dubnu) od podavatele Dante.cz..." uff... šestnáctka je zřejmě pro poštu nějaké magické datum a proto to v jiném termínu možná doručit nelze, říkám si a již se těším, až natáhnu na matraci zbrusu nové prostěradlo bez zapraných psích tlapek... ovšem dnes je osmnáctého a ukazuje se, že poštovní magie přestupuje do sfér okultismu a že se to nějak transcendentálně zacyklovalo, protože po zásilce, ani po nějaké výzvě k vyzvednutí ani vidu, ani slechu. Že by tedy 16.6.? to je myslím to pravé datum, protože jsou tam ty dvě šestky a v roce dvanáctka, do toho dvojka, jako že dva měsíce doručovací doba, nějak to vzájemně do sebe zapdá, dá se to dělit, násobit a vůbec různě kombinovat... já tedy numerologii vůbec nerozumím, ale něco mi říká jo, to bude ono, 16.6.2012 bude ten pravý termín pro doručení tohoto, tajemstvím opředeného, obchodního balíku. A protože jsou v balíku prostěradla, bude to asi nějaké znamení... třeba znamení, že se konečně jednou pořádně vyspím :-)

... takže začneme naší těhulí, pokračovat budeme klubovkou v Hradci, zmíním se o tom, že to v životě fakt nemám jednoduché, přes tyto útrapy se plynule dostanu až k mezinárodce v Praze a zakončím to malou (nejen) fotografickou úvahou. Jdeme na to.

Esterka je dneska již 49. dní březí... do porodu nám chybí cca 15. dní...

Já jsem tady před necelými dvěma lety, když jsme očekávali štěňátka od Joy, popisovala průběh její březosti, skoro den po dni, přikládala obrázky vyvíjejícího se plodu, prožívala to, pozorovala Joy jak se chová, jak se mění (ona se teda jako moc neměnila, snad jen do šířky) a vůbec, byly toho plné stránky. A dneska? dneska nic. To máte jako s dětma. Znáte to ne? První děťátko hezky fotečky od miminka skoro každý den, poctivě srovnané v albumu. Co, od mimina, už z prvního ultrazvuku... prd je na tom sice vidět, ale "máme to" (ty to Franto fakt nevidíš? ten plivanec tady v tom černým fleku, to je náš Pepíček) ... Dárečky se kupují každý měsíc, jako že dvanáct malých narozeninek do roka. K tomu ty fotečky samozřejmě... "Pepíček jeden měsíc", Pepíček druhý měsíc, už pase..." Mimino má samozřejmě zakoupenu svojí "První knížku" kam poctivě a s nadšením zapisujeme všechny váhy, míry, první úsměv, posazení, první krůčky (jsme o tři dny lepší než sousedka od naproti), nočníček (jsme o tři týdny lepší než sousedka od naproti), zoubečky a tak dále. Zkrátka, všechno je zdokumentované, žijeme tím.

Druhé dítě fotku z ultrazvuku nemá, protože na tom stejně není nic vidět a nebo má, ale vůbec nevíte, kam jste jí tenkrát založili. Dárečky se každý měsíc rozhodně nekupují, protože jednak jste na mateřské s druhým dítětem a jednak už máte těch krámů všude dost, tak na co utrácet za nové. Fotí se tak nějak spíš výročně, není čas a navíc je Péťa na těch fotkách úplně stejnej jako Pepík, dokonce má na sobě i stejné věci. Svojí "První knížku" má také, protože jí dostal od babičky, ale první zápis jsou porodní míry a pak až kdy začal chodit, protože tenhle údaj se nám v budoucnu ještě bude hodit a kdo si to má pamatovat...

A tak bych mohla pokračovat, ale to by bylo na dlouho. Někteří to dobře znáte, někteří jste to u všech dětí měli stejné. Já ne. A stejné to nemám ani u štěňat. I když bych si to představovala jinak, nemám prostě na to čas. A tak se tentokrát omezím jen na pouhé konstatování, že Esterka se těší dobrému zdraví, že na rozdíl od Joy, ona je velmi jemná dáma a skutečně to není žádný hazardér, je znát, že je na sebe již v tomto období opatrnější. Na pohled není na ní nic extra znát, snad jen mírné rozšíření v bocích, ale jinak nic zvláštního. Pregnancy kalendář hovoří o tom, že fenka v tomto období začíná být poněkud neklidná a začíná se poohlížet po místečku, kde bude asi tak nejlepší vrhnout krtky... u nás to bude pravděpodobně někde v místech pod tújema, protože tam má Esterína zahrabané kosti a tráví tam celkem dost času. Pregnancy kalendář také hovoří o tom, že od 49. dne je zcela nezbytné přivykat fenku na porodní bednu. Beru to na vědomí a zkusím s tím teda něco udělat. A pregnancy kalendář také hovoří o tom, že 50. den je břicho fenky "přeplněné" štěňátkama, že jde cítit jejich pohyby - což je pravda, a že jejich velikost je přibližně 12cm...

A já už se na ně hrozně těším

A tak zatímco Esterka si již užívá mateřského režimu, Vitka a Joy mají, či spíše měli, režim výstavní.

První letošní klání je čekalo na klubovce v Hradci Králové. Pro Vitku to byla výstavní premiéra, pro Joy - ne příliš úspěšná - derniéra...

Na tu výstavu jsem se těšila. Nejsem žádný výstavní maniak, ale po mimosezónním půstu člověk rád vyrazí na nějakou takovou akci, obzvláště, když má malé trdlo, které je třeba trochu otrkat. Takže jsem se těšila už od února. V únoru mi ještě těšení nezkazil fakt, že Joy nám poněkud zmohutněla, protože, jak s oblibou říkával můj otec, odrážejíc naše poznámky k jeho bříšku "to dělá to triko"... v našem případě "to dělaly ty chlupy" (zima byla krutá). V březnu už mi bylo ale jasné, že chlupy jsou tam sice taky, ale za to, že lze ztěží hmatat žebra, tak úplně nemohou. Přijala jsem tedy určitá nápravná opatření, avšak výsledek nebyl nikterak uspokojující. Joy tedy odjížděla na výstavu nejen taková neforemně chlupatá, ale i ve velmi dobré výživné kondici a já byla na pochybách, zda vůbec k posuzování nastoupit. Vitka byla v kondici přiměřené a byla mým "želízkem v ohni". Je to zase jako s dětma, jsou ty naše prostě nejkrásnější, že :-) Očekávala jsem tedy zhruba takový scénář - ne příliš elegantní Joy, která se však umí pěkně předvést a mnohdy právě díky tomu zabodovat a skutečně krásnou Vitku, u které jsem očekávala trochu horší předvedení, protože to byla její první výstava, ale která by se mohla zalíbit pro svojí pěknou stavbu těla a další přednosti. Tak jsem si to tedy zhruba představovala a hezky si to malovala, že by se mohly drobné problémky nějak vykompenzovat. Představy bývají hezká a příjemná věc, ale realita bývá často jiná. A tak se stalo, že z Vitky se po nástupu do kruhu stala hotová manekýnka...

Foto: Kateřina Šušlíková

Foto: M. Kučera

... a Joy se k smrti znuděná plahočila kruhem, dala si pekelně záležet na tom, aby vůbec neměla žádné uši, hlavu aby pokud možno nezvedla výš než co jí bránilo tomu, aby to někde nenapálila do sloupu a vůbec, ocas naopak aby zvedla co nejvýš umí a vůbec, aby celkově působila maximálně znechuceně, což se jí dokonale podařilo...

Ve výsledku to tedy dopadlo tak, že Vitka získala na své první výstavě ocenění Velmi nadějná 3 s pěkným posudkem, nicméně pro paní rozhodčí byla příliš mohutná a málo jemná a Joy si z Hradce přivezla zcela zaslouženě svojí první "Velmi dobrou", byla také příliš mohutná a málo jemná, navíc se vůbec nepředvedla a evidentně už jí výstavy vůbec nebaví, takže Joy svojí výstavní kariéru jednou provždy končí. Naštěstí jsou ve výsledku obě holky "velmi", což je fakt a my to dobře víme, protože za to si můžete dosadit cokoliv a vždycky to bude pravda. Například jsou velmi mazlivé, velmi uštěkané, velmi nenažrané, velmi k zulíbání a nebo "velmi vhodné" na zabití...

Tuhle jsem byla s Vitkou a s Esterkou na procházce (já to tak střídám vždy po dvou kusech podle toho, jak se k sobě hodí vzhledem k Esterčinýmu stavu) a najednou koukám, kdo by to byl řekl, Vitka aportuje kus dřeva...

Je mi to sice trochu divné, aby takhle sama od sebe, ale nemohu samozřejmě takový okamžik nevyužít a už se s ní o ten kus přetahuji, povzbuzuji, odhazuji jej jako že "apóóórt", když tu najednou cítím zvláštní puch... přičichnu tedy k ruce, zaregistruju Vitčin výraz, jako že jsem úplnej magor, když takovej skvost odhazuju a v tom mi došlo, že tím dřevem nějaký slušný pejskař odklízel nejspíš hovno z cesty. Nemám to jednoduché. Vlastně to vůbec nemám jednoduché.

Tuhle jsem si uvědomila, že se v noci vlastně vůbec nevyspím. Tak jsem se na to fakt zaměřila a pomocí jedné aplikace, kterou mám v telefonu, jsem změřila hrdelní hluk vycházející z vedlejší postele přesně v okamžiku, kdy většinou už třesu polštářem. Dělalo to v tu chvíli něco kolem 65dB, což je podle stupnice někde v polovině mezi "běžnou konverzací na 1m" a "dopravním ruchem". Pak jsem změřila hluk v okamžiku, kdy už ho většinou tahám za vlasy (dělám pak samozřejmě jako že nic, že spím) a vyšlo to na nějakých celkem slušných 79dB, což skoro odpovídá rušné ulici, nebo vyzvánění budíku. Po vytahání za vlasy obvykle na malou chvilku nastane ztišení až na úroveň klidné kanceláře (50dB), v které už jsem schopná běžně usnout, ale v tom pro změnu začnou štěkat psi - 90dB (výrobní stroje ve vzdálenosti 1m). Takže asi tak. Pak nemám mít kruhy pod očima.

Také jsem si nedávno uvědomila, že dospívající děti jsou vlastně velmi roztomilé. Chtějí být totiž jako my a proto používají zásadně naše věci a kouří naše cigarety. Malé děti jsou také roztomilé, používají stejný slovník jako starší sourozenci a mají stejné názory jako rodiče, což ocení zejména paní učitelky.

A teď už jen v krátkosti. Minulou sobotu jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy v Praze v Letňanech. Ačkoliv jsem tam měla přihlášenou Vitku i Joy, nechala jsem už Joy na pokoji a vystavila jen tu prťavou, která si v kruhu doslova vyběhala známku Velmi nadějná 1. Na focení do haly jsem si přinesla nejen nový foťák, ale především svůj nový objektiv, který má sice pevnou ohniskovou vzdálenost, ale zato celkem slušnou světelnost a především stabilizátor. Výsledky byly celkem uspokojivé, záměrně neříkám dobré, ale světelnost a stabilizace je rozhodně znát.

Rozhodčí M. Krinke

Vitka na stolku...

Více fotografií z MVP v Praze zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/MVP_Praha_Letnany_5.5.2012/

Fotografie z klubovky v Hradci Králové zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/Klubova_vystava_seltii_Hradec_Kralove_21.4.2012/

Pár fotografií z posledních procházek zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/4.5.2012/ http://zlomu.rajce.idnes.cz/Prvni_dva_dny_s_novym_Canon_EOS_7D/

K tomuto tématu, tedy k focení, si ještě neodpustím jednu poznámku. Dozvěděla jsem se totiž od paní Kalendové, že jsem mizerný fotograf. Nepočkala jsem si totiž, až bude mít fenka z jejího odchovu ve střehu uši. Upřímně, promiň Ivetko, neber si to osobně, ale kdybych měla u některých pejsků čekat, až budou zcela ideálně stát ( a to já se tedy upřímně vždy snažím ), už by se na jiné psy s focením ani nedostalo. Pro pobavení zde kopíruji celé vlákno konverzace:

Ewa Kalenda Díky Ivet za fotku, pěkná , kam jste dali uši? Gratulujeme ještě jednou krásného umístěni:-)

I.V. :-) Usi si schovavame pro slavnostni prilezitosti:-) ... Neboj, jeste mi fotky posle Pes Jira, tam to bude i s usima ... Uvidis;-)

Ewa Kalenda Dobrá dobrá neb kdyby si fotograf počkal na správný okamžik tak jak se to normálně dělá bylo by to super, ale ne každý si s tím dá tu práci, těch je opravdu málo. Na fotky Jíry se těším, jen mu to musíme připomenout, potkala jsem ho před závěrečkama, tak mě na to upozorňova, pls mysli na to. Od něj to budou super fotky, on to umí!!!!!!!!!!!

I.V. Jj, Jira uz mi dneska psal, ze o nas vi a fotky posle... Taky jsem na ne zvedava... Obe holky byly uz hodne unavene kdyz je fotil, ale verim, ze nejake sikovne momentky se najdou.... Lucky se zastavam, protoze sama vim, jak je Polly rychla, ve vsem, i ve strihani usima:-))))) Pro mne samotnou je svatek, kdyz z toho kvanta momentek s Polly najdu alespon jednu, kde je pokud mozno cela:-)... Proste tryskomys obecna... uz od malicka, vzdyt vis;-)

Ewa Kalenda Uvidíme, budu také zvědavá. No já si myslím, že v kruhu bylo dost příležitosti udělat dobrou fotku, jak jsem Vás sledovala byly jste moc šikovné a uši POlly měla velmi často ve střehu. Můj názor na focení nezměním:-))) sorry.

Podle dnešního ultrazvukového vyšetření očekává Esterka minimálně tři štěňátka. Tedy tři bubliny byly jistě vidět, možná nás psí mamina překvapí a bude jich víc, ale mě to přijde tak akorát :-)

Trochu jsem se obávala, jak jí přijde tohle vyšetření, kde musí přeci jenom chvíli v klidu ležet, k chuti a tak jsme raději přijali určitá opatření. Já jsem jí držela hlavu, malý Kuba zadní nohy. Když bylo hotovo, pustili jsme jí a ona - dál leží. Rozcapená na zádech v té měkké podložce, ani se nehnula, jen špičkou ocasu pomrskávala a z jejího pohledu by se dalo vyčíst něco v tom smyslu jako " běžte si ty formality klidně vyřídit, já si tu ještě chvilku pohovím"...

Jinak už jsem si pořídila na ty malý piraně, co mi minule viseli věčně na záclonách a na nohavicích, ohrádky. Protože mi všechny na trhu nabízené ohrádky přišly dost malé, koupila jsem rovnou dvě. Jednu z nich jsem hned sestavila a nutno říct, že největší radost z ní měl Kuba. Nastrkal tam všechno živé včetně sebe, zavřel to a docela dlouho tam V KLIDU setrval. Zjistila jsem, že je to celkem dobrý vynález a že ho pravděpodobně využiji i mimo období odchovu štěňat.

To jsem si teď vzpomněla, že jsem se kdysi rozhodla, že si budu zapisovat všechny ty chytré dětské hlášky, které u nás padnou a že jich bylo konkrétně od Kuby více než dost. Pochopitelně jsem tomuto předsevzetí nikdy nedostála, ale tentokrát udělám výjimku, protože mi byla dnes Kubou nastíněna jeho budoucnost. Položil mi dneska cestou na zmrzlinu zcela obligátní otázku, a to zdalipak vím, čím by chtěl být, až bude velký. Na takovou otázku zpravidla existují tři jasné odpovědi (policajt, hasič a popelář), ale já jsem samozřejmě dělala hrozně zvědavou. "Jéé, to je snad jasný ne, přeci policajt" koulí kluk očima... "No jo, ale to by ses musel dobře učit", využívám situace a snažím se jej nenápadně motivovat k lepším školním výkonům... "hmm tak já budu radši řidič" :-) Vracíme se zpátky k autu, Kuba zmrzliny ještě, že mu za ní hlava není vidět. "A mamí, můžu vůbec s tou zmrzlinou do tvého auta?" Maličko zaváhám při představě, jak kromě všude možně zapadaných snídaňových křupek, rozmatlaných brumíků a papírků od bonbónů zdobí interiér mého auta ještě vanilková... "problém co???" hodnotí situaci špunt aniž bych cokoliv řekla a láduje to do sebe a na sebe, radost pohledět.

Jo, děti jsou radost, ale většinou jen do doby, než oslaví své třinácté - čtrnácté narozeniny. Pak už nevíte, čím byste to po hlavě vzali.

Ale zpět ke psům. Mám totiž ještě jednu novinku, a to tu, že naše odchovankyně Aisha, žijící na Slovensku, byla uznána chovnou a je tedy docela dobře možné, že se naše Joy stane příští rok na jaře babičkou. Pokud jde o další cipísky z našeho prvního vrhu, Alisha s Helenou se chystá v květnu opět na výstavu do Prahy a velkým překvapením pro mne je i účast další naší psí slečny na této výstavě - zrzky Máši. Už se těším, protože jsem jí hrozně dlouho neviděla.

V sobotu bude klubová výstava v Hradci, Vitka se premiérově představí ve třídě dorostu, Joy ve třídě vítězů, já budu hodně fotit, možná už naposledy, protože s největší pravděpodobností přijdu během příštího týdne o svojí fotovýbavu a během léta nejspíše i o práci. Ale to už je jiná kapitola.

Zde ještě odkaz na pár fotografií z jedné vycházky http://zlomu.rajce.idnes.cz/9.4.2012

A tady něco malého na pobavení, to jestli přemýšlíte nad tím, co dát rodičům k jubileu... http://www.videacesky.cz/reklamy-reklamni-spot-video/darek-pro-dedecka

Mějte se všichni moc hezky a po klubovce tady zase nashledanou.

... že furt ta potvora tolik štěká? ještě jí není ani půl roku, ale hlas už má jako zvon a každou podezřelost hned vehementně hlásí. Tuhle u nás byl bratr s neteří. Béžová krysa, zahlédnuvší vetřelce skrz prosklené dveře na zahradu, štěká jak pominutá... "však počkej, já tě zakousnu, na cucky tě roztrhám ty cizáku nezvanej, vidět budeš"!... za zády ovšem pětačtyřicetikilovou hovawartku, jednu foxteriérku a další dvě šeltie... tak si troufá bestie krvelačná! Ale míjí-li nás na procházce urostlý chlapík a je-li sólo, oběhne ho až přes Prahu, aby nedoznala úhony... Frajerka jedna.

Zajímalo by mě, jestli mají ryzí BARFáři taky takovou krvavou domácnost, zda-li již vyměnili poničené plovoucí podlahy za prostý betonový podklad a zda-li již zlikvidovali koberce. Protože ty moje debilky, majíc v hubě čerstvé syrové kosti s masem, baví se tím, že jimi ponejprv důkladně vytřou podlahu krytou dlažbou. Jak na jatkách to tam pak vypadá. Jsou-li kostičky již dostatečně ožužlané, je čas přemístit se s nimi na koberec. Poté, co dostatečně zaprasí kobercový vlas a kost je zbavena veškerého svalového vlákna, přichází čas na tzv. "mlácení kostmi o zem". Mlácení kostmi je fakt super zábava, protože paničku to většinou ukrutně sere... nezasvěcený tuhle proceduru může vnímat tak, jako že chudinka nevinná šeltie neudrží kost v hubě a ta jí co chvíli s patřičnou razancí upadne na lamino... ovšem my, co do toho dobře vidíme, odhalíme ihned zákeřnost a víme, že ty sviňky to nutně musí dělat naschvál, protože jinak to není možné... "ťap, ťap, bum" - Joy ..., ťap, ťap bum" - Esterka ..., "ťap, ťap, bum" ... Vitka a tak pořád dokola. Jedna na druhou přitom číhá, jestli kost tý druhý není náhodou lepší než ta její a přitom tam s nima provokativně mrskaj, že jsem z toho běsná. Jedinej, kdo leží celou dobu rozplácnutej na místě, ani se nehne a zabírá přitom čtyři metry čtvereční je Arča. Ta si v klidu spořádá to svoje přidělené hrudí a ještě předtím se o něj se mnou klidně podělí. Přinese mi to v tlamě a pošťuchuje mě přitom čumákem jako že "dáme si spolu do nosu kámo". Teprve až když jí ujistím, že opravdu nemám chuť, protože jsem se právě narvala gulášem s osmi, pak teprve zalehne a v klidu spořádá svůj příděl.

Šeltie se se mnou sice dobrovolně nedělí, ale kdybych si chtěla zažužlat, klidně mi trochu nechaj.

Tenhle zásadní rozdíl v principální disciplinovanosti mezi hovawartem a šeltií se naplno projevil zhruba před třemi týdny. Byl to den, kdy po sérii pěkných jarních dní přišel večer, kdy dost pršelo. Jako obvykle si jdu dost pozdě lehnout a něco se mi nezdálo. Déšť byl příliš slyšet. Svítím si tedy baterkou po stropě, zda nám opět někde neteče, ale všude sucho. Byť s divným pocitem, ale zalehnu a usínám. Když se mi začíná zdát o tom, že mi zvedli plat na celorepublikový průměr, přistane mi na obličeji cosi nasáklého, mokrého, smradlavého a studeného a začne mi to olizovat nos... jsou tři hodiny ráno a na mě leží Vitka...

V šoku setřásám zakrslou Ďáblici z mého lože, odhazuji zaťapkanou peřinu a záclona u vchodu na terasu se ve větru poněkud strašidelně chvěje... za dveřmi sedí nevinně se tvářící hovawartka s packami za zády a z dálky se ozývá truchlivé a výrazně povědomé, kočičí volání... v rychlosti počítám všechny psy a kočky a po zjištění, že čtyři tlapky chybí, jdu na obchůzku. To už se probírá z NON REM spánkové fáze i Miloš, a to už je co říct. Na mé upozornění, že chybí jedno zvíře a to kocour, a že ho slyším někde venku, se na mě chlácholivě zatváří a jde ho s jistotou hledat do patra. Kocour v patře však nereaguje na whiskas ani na "počkej ty zmetku, až budeš chtít ráno pod peřinu, vykopnu tě" a tak muž činu nakonec obouvá holiny a vydává se do útrob zahrady, kde posléze loví zpod bujně rostoucícho smrku naříkajícího kocoura, kterému se jarním deštěm svlažil chlup.

A hovawartka se noční epizodou náramně bavila, stojíc poslušně na prahu dveří, byť to byla právě její urostlá tlapa, která ostatním poskytla cestu ke svobodě. Ráda bych jednou viděla do její inteligentní hlavy.

Troufám si říct, že krytí naší Esterky se podařilo. Nechci to samozřejmě zakřiknout, ale já už se začínám připravovat na další štěňátka. Protože jsem totální lama, teprve teď začínám uvažovat nad nějakou slušnou ohrádkou pro štěňata, abych je jako nemusela pořád odtrhávat od záclon a rvát jim z tlamy učebnice a cenné dokumenty. Taky pořád vymýšlím jména, nejčastěji někde na cestě, při řízení, v kolonách a na semaforech. Pokaždé mě napadne nějaké super jméno a pokaždé ho zapomenu. Tak jsem alespoň dneska vytvořila rodokmen našich budoucích štěňat a doufám, že to vyjde...

S mírným zpožděním hlásím, že máme nakryto. Panenka Esterka byla společně s malým béžovým spratkem, jakožto doprovodem, ve čtvrtek 22.3. nemilosrdně narvána do přepravky a vyrazilo se směr Nový Jičín. Po dobu trvání jízdy jsem přemýšlela, jak se asi ta naše cudná princezna bude chovat, zda nebude chudinka moc trpět, zda nebude novou situací zaskočena, jestli si své "panenství" nebude moc bránit a vůbec, jestli celá akce proběhne v pořádku. Po příjezdu na místo a vyjmutí obou psích děvčat z poblité přepravky se ukázalo, že mé obavy nebudou asi tak zcela na místě, neboť první, co Esterku zaujalo, byli dva statní samci jezevčíků za plotem domu s číslem popisným 31...

Nehorázně vyzývavě jim šmrdlala prdkou před čumákama, až ti chudáci rudě viděli. Když měli v jednu chvíli pletivo zaražený skoro až do čelního stopu, musela jsem tý černý děvuše vysvětlit, že se špagetama jako nic nebude, že mě vůbec nezajímá, že maj taky rodokmen, a že na ní v domě čeká jiný krasavec...

... krasavec Riči, plným jménem Čistyj Ručej iz Tverskoj Skazki, šel rovnou na věc a když bylo po téměř dvaceti minutách hotovo, šel sezobnout se stolu sušenku, protože kvalitně odvedená práce si přeci žádá odměnu. To ovšem nelibě nesl náš Kuba, pokládajíc talíř se sladkým pečivem již za svůj majetek.

Poté, co se zadělalo na psí děti, šli se oba milenci, béžový spratek a trikolorní špunt (tam taktéž přítomný), proběhnout na zahradu. Vzniklo z toho pár fotografií, které jsou ke shlédnutí zde http://zlomu.rajce.idnes.cz/Bartosovice_22.3.2012/

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud se zadařilo, můžeme okolo 24.května očekávat narození trikolorních i blue merle štěňat.

Do fotogalerie na Rajčeti http://zlomu.rajce.idnes.cz/27.3.2012/ přidány také nejčerstvější fotografie naší Vitky, abyste viděli, jak nám roste do krásy. Jsem z ní nadšená a opět mi nezbývá, než po vzoru zvolat:

Děkuji Ti Mlado za tak úžasného psíka!

... více či méně závažných, nám přinesl čas uplynulý od posledního příspěvku. Událostí číslo jedna je u nás hárání Esterky. Esterka začala hárat minulou sobotu a v průběhu příštího týdne tedy bude kryta.

Výběru krycího psa jsem věnovala moře času. Zpočátku byla má kritéria velmi přísná. Otec štěňat měl být po všech stránkách "dokonalý". Svojí dokonalostí měl doplňovat klady Esterky a vylepšovat její nedostatky. Měl být samozřejmě celkově krásný a elegantní. Nesměl být neforemnou haldou chlupů s hlavou nasazenou na kohoutku, sekerou odseknutou zádí, na jejímž nejvyšším vrcholu ční esovitě zakroucený ocas a s těžkým uchem a nesměl být ani "párátkonožka" s nohama jak od almary a ušima jak finský laphund. Měl být geneticky zdravý na CEA, měl být standardního formátu, aby vyrovnal Esterčinu "rozevlátost", musel být plnochrupý, protože Esterce chybí druhý premolár, měl mít samozřejmě "super" povahu, měl vyhovovat rodokmenem a vynikat kvalitou předků, sourozenců a pokud možno i potomků, u nichž jsem kladla důraz na vyrovnanost výšek, stav chrupu, celkové zdraví, výstavní a chovatelskou úspěšnost a mnohé další. Prostě, byla jsem taková celkem skromná holka.

Velice brzy jsem ovšem zjistila, že s krycíma psama je to jako s každým jiným chlapem, ba co víc, že je to s krycím psem ještě mnohem těžší, páč do výběru mužskýho vám "nekecá" standard FCI a odchov vám neposuzuje konkurence, rozhodčí pro posuzování exteriéru, MVDr. Beránek, bonitační komise, ani chytrá a všeznalá děvčata na internetu http://www.cz-pes.cz/diskuse/7_2784_407.html.

V průběhu vybírání "ideálního" otce našich štěňat jsem "projela celý svět" a v každém státě a na každém kontinentu jsem našla cca. jednoho, maximálně dva vhodné kandidáty, kteří s drobnými ústupky téměř plnili nastavená kritéria... pak jsem také našla několik psů, kteří spnili mé požadavky jen v některých oblastech a v dalších jim zase odporovali.

A tak jsem si říkala, zda to není trochu málo a kdeže asi bude chyba...

A pak jsem si uvědomila, jestli já nejsem tak trochu už zblblá a jestli nejsem příliš technokratická. To je pořád samá genetika, genealogie, fyziologie, estetika, ambicióznost... nikam to nevede, výsledkem jsou jen pochyby, nerozhodnost a jistá přetrvávající nespokojenost, protože neexistuje dopředné exaktní posouzení správnosti výběru. Myslím, že v tom nejsem tak úplně sama... všichni bychom chtěli odchovávat bezvadná, zdravá a vůbec, po všech stránkách dokonalá štěňátka. Ale to prostě nelze.

Na druhou stranu, měli bychom si uvědomit, že těmto a podobným peripetiím by se dalo zčásti zabránit. Každý z nás by si měl uvědomit, že nedostatky našich psů, které se snažíme někdy řešit bagatelizováním a někdy dokonce až snahou o jejich "standardizaci" - protože úpravy pravidel pro chovné jedince by apriory měly sloužit především standardizaci, jinak je celý plemenný standard naprosto k ničemu - nám všem připravují problémy především do budoucnosti. A to ať už jde o výšky, oligodoncie, či o jiné netypičnosti. Nemluvě o praktickém zdraví. Každý významný ústupek se nám v budoucnu může tvrdě vymstít v tom, že bude pekelný problém párovat chovné jedince v úzké chovné základně.

Chybění jednoho z nejdůležitějších a největších zubů, zubu P4, čtvrtého premoláru, který společně se zubem M1 v chrupu psa tvoří tzv. trhákový komplex a funkčně je v chrupu psa, jakožto šelmy, poměrně dosti důležitý, se dá z hlediska majitele "postiženého psa" možná tolerovat. Nikoliv však s ohledem na celý chov plemene. Genetika je neúprosná a vypisuje své účty se zpožděním, kdy na jejich zaplacení už nemíváme prostředky. Dědičnost oligodoncie je problematická a není jednoznačná. Liší se u horní i u spodní čelisti, zub od zubu. Máme-li v chovu šeltií problém s výškami, s nevyrovnaností plemene v exteriéru a s některými sledovanými dědičnými chorobami a anomáliemi, což v komplexu tvoří základ pro výběr a párování jedinců v chovu, proč si chceme dobrovolně komplikovat situaci dalšími aspekty, které budeme muset v budoucnu řešit, když stejně psi z takto zatížených chovů, nebudou v chovu nijak výrazně využíváni a pokud v omezené míře ano, nebudou pro něj žádným přínosem?

Ale to jsem odbočila, snad v reakci na průběh dnešní členské schůze v Dolních Počernicích, která byla i po jiné stránce zajímavá...

... za krásného počasí se tam totiž sešla část "véčkového" vrhu z Ďáblovy studánky, z něhož pochází naše Vanity, plus stejně stará bikolorní krasavice Up and Down, neboli "Dauny".

Více fotografií sourozenců a Dauny zde - http://zlomu.rajce.idnes.cz/Dolni_Pocernice_17.3.2012/

Ale zpět k plánovanému krytí naší Esterky. Tak tedy po dlouhých úvahách, konzultacích a dotazech jsem se rozhodla, že dám na vlastní intuici a upřednostním psa CEA geneticky čistého. V tomto nebudu dělat kompromisy, byť jsem si již v jednu chvíli myslela, že ano. Esterka by podle předběžných odhadů měla být nakryta nejpozději na konci příštího týdne a nejpozději v tu dobu by se tu také mělo objevit kompletní info o rodičích plánovaného vrhu.

Tak se mi zdá, že letos budu šíleně akční. Právě jsem odeslala přihlášku na Víkend se šeltičkou, ještě odešlu přihlášku na Pecku, přihlásila jsem Joy a Vitku na Prahu a to dokonce v první uzávěrce - neuvěřitelné!, to samé chci udělat i u klubovky v Hradci a zvažuji taky Řepeč, ale tam tedy nevím, v sobotu Praha a v neděli hned Řepeč... to si ještě rozmyslím.

Čekají nás také nějaké ty výlety, týden před Velikonocemi by se měl uskutečnit výlet na Perštejn, jak se domluvila komunita na FB a určitě bude také jarní Posázavská.

No a kromě toho tedy plánuji ta štěňata. Esterka se zatím k hárání nějak nemá, takže mi dává ještě čas pořádně promyslet toho taťku, ale každopádně budu muset dělat nějaké kompromisy.

Včera jsme se byli s Helenou a Eldou projít v Klánovickém lese, pesani se do syta vyběhali a já zase "vyfotila", takže spokojenost. Pár fotek z procházky zde http://zlomu.rajce.idnes.cz/A_Klanovice_3.3.2012/ a pochopitelně na Facebooku.

Jinak co Vitka...

Povinné info pro chovatelku:

Výška v 5 měsících: 31cm

Váha v 5 měsících: 4,8kg

Zuby: MÁ... podrobněji snad jen - skus nůžkový, řezáky - v podstatě po výměně, špičáky - už se na nich pracuje

Stavba těla: typická dle standardu

Povaha: typická dle standardu, ale! Tady bych se chtěla maličko pozastavit...

Rozhodla jsem se, že podrobím Vitčino chování velmi důkladné analýze a vypracuji k tomu obsáhlý referát, v němž by mělo být přesně zmapováno a charakterizováno následující:

- její hodnotový žebříček

- schopnost učení

- emocionální stabilita

- schopnost samostatného řešení některých situací

a některé další její vlastnosti.

Pro svojí práci jsem zvolila neobehaviorální metodu, která se mi pro tento případ zdála nejvhodnější. A výsledky jsou skutečně velmi zajímavé! Přestože prozatím nemohu "vylézt na světlo" s kompletně zpracovaným materiálem - přeci jen, je to dosti náročné, takový rozsáhlý výzkum - nedočkavcům již přesto mohu prozradit to nejdůležitější... a totiž, že v hodnotovém žebříčku našeho probanda, škálovaném od 1 do 30, se na pozici 1 - 28 umístilo žrádlo (v jakékoliv podobě) a na zbývajících dvou pozicích se umístilo lítání na volno a drbání za ušima. Jakákoliv další činnost, zejména chůze na vodítku, česání, kontrola zubů atd., se nachází v těžce záporných hodnotách tohoto pomyslného žebříčku.

Od výše uvedeného se pochopitelně odvíjí i další výsledky mé analýzy, tedy zhodnocení schopnosti učení a řešení různých situací, ale na tyto si budete muset ještě chvíli počkat, bo je to velmi náročné zejména na popis...

Takže příště...

... a vytvořila jsem malé video z fotografií z loňského Víkendu se šeltičkou...

a jedno takové, no, prostě o šeltičkách...

Aby bylo jasno, předchozí příspěvek byl psán hlavně jako reakce na to, že moji blízcí mé focení úporně ignorují s tím, že nikdy nepoznají, jestli jsem to fotila včera, nebo loni. Vypadá to asi tak, že se vrátím z vycházky s foťákem přimrzlým k obličeji. Po rozmrznutí si jdu fotky stáhnout. Jako typická ženská očekávám, že o mojí činnost bude projeven nějaký spontánní zájem. Jako abych to nemusela říkat, ne, však všici vědí, že jsem fotila... toho se samozřejmě nedočkám a protože se mi ty fotky třeba i líběj, tak se tedy sama vnutím s něčím jako "podívej, to jsou ty fotky z procházky" ...

A čeho se dočkám? dočkám se pouhého - hmm, to je jak minule...

Pokud jde o druhou část, byla čistě soukromého charakteru, ale jedno tu dnes mohu říct... jak jsem před rokem psala o problémech s dospívajícím dítětem s humorem, dnes se již není čemu smát a gradace efektů dospívání v kombinaci s nástrahami moderní doby "hormonálně oslabenému organismu" je natolik devastující, že jsem se dostala až do stadia, kdy mé rozhodnutí a postoj ovlivní život můj i život mého dítěte. V jeho zájmu zvolím tu drastičtější alternativu...

A teď k "veselejším" věcem...

Vitku zítra čeká další očkování, na což se všichni moc těšíme, protože když tohle zvíře češete na zadku, připadáte si jak na jatkách. Vitka si vůbec nenechá do života moc mluvit. Česání, kontrola zubů a vůbec jakékoliv činnosti zasahující do jejího ryze soukromého života jsou zásadně nepřípustné a je vám to dáno náležitě najevo.

A celkově?

Mám za sebou celkem uspokojivý prázdninový týden...

- Někteří lidé mi dali jasně najevo, že na mě úplně kašlou a že jejich slova mají ke skutečnosti nesmírně daleko...

- Začala mi zlobit pračka. To už tedy o trochu dříve. Projevovalo se to tím, že se zastavoval programátor, takže se to vždycky muselo posunout ručně, aby se zase rozběhla a to třeba 4krát během praní.

Aby mě ale fakt jó nasrala, přestala teď k tomu ještě uzavírat vodu, takže když se dopere, musí se přívod hned uzavřít, protože jinak to prádlo zase plave.

- Jak se oteplilo, začalo nám opět téct do střechy, takže mám v pracovně mokré zdi a to je ta střecha dva roky stará.

- Včera jsem otevřela myčku a byla plná hnusný vody, neodtékala odpadní voda. Začala jsem se v tom hnusu ráchat a když jsem vyndala filtry, vyplaval nějaký díl, který jsem v životě neviděla. Tak jsem strávila přes hodinu tím, že jsem hrníčkem vybírala tu smradlavou mastnou vodu a zkoumala, kam ten kus plastu patří. Myčku se mi podařilo opravit.

- Včera večer jsem luxovala. Všechno bylo v pohodě do doby, než jsem se dostala na schody do patra. Když jsem luxovala schody do patra a nad hlavou mi stál Daniel, který měl zrovna potřebu pověsit na zeď obraz od tetičky, ozvala se obrovská rána a zhasnul celý dům. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo, jen jsem ucítila divnej smrad. Manžel šel nahodit před dům hlavní jistič, obhlédli jsme všechno, ale nic... jediné, co mě napadlo, byl ten vysavač, který jsem mimochodem držela v ruce. Jen tak zkusmo jsme ho zkusili vypojit a znovu zapojit do zásuvky, ale sotva se tam strčil, zase rána a tma. Lux samozřejmě v pr....

Se stejným napětím očekávám hárání holek. Už jsem se tu zmiňovala o mém záměru krýt naší Esterku. Měla jsem, a snad i stále mám, poněkud problém s hledáním vhodného krycího psa pro Esterku. Vzhledem k okolnostem jsem musela na některých věcech slevit a některé zase "zprioritnit". Nakonec to vypadá, že budu krýt v Polsku velmi pěkným merle psem Art Filisiti Dima at Fervidus, který se mi již dlouho moc líbí a o kterém jsem uvažovala již dříve.

Mám ovšem v zásobě ještě dva psy z Česka, takže nevylučuji, že se mé rozhodnutí ještě změní.

Jisté je ovšem to, že na jaře štěňátka mít budeme. Pokud nakryji Esterku dle plánu, pak můžeme očekávát blue merle a trikolorní štěnda. Pokud se nezadaří, což nepředpokládám, tak nakryji Joy již dříve avizovaným Embargem z Ďáblovy studánky. Pak budou štěňata jen zlatá.

Také jsem si všimla, že videa, která sem vkládám, se zobrazují dle vlastní libosti. Takže když sem vložím teď nějaké video, zobrazí se při nalogování stránek klidně nějaké půl roku i rok staré. Jsou tedy dvě možnosti - buďto se na to vyprdnu a nebudu sem nic vkládat, nebo budete aktualizovat stránku do té doby, dokud se neobjeví to správné video.

Dnes tu má být Johann Pachelbel...

Blogu zdar!

Hezký víkend...

Do fotogalerie na Rajčeti http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Vanity_z_Dablovy_studanky%2C_Enjoy_Gold_Ria_-_Henria%2C_Esterka_Barabel_12.2.2012/ a na Facebook nahrány nové fotografie našich holek z nědělní mrazivé procházky. Tentokrát jsme si pořídili i nějaký ten sníh, tedy alespoň na některá místa :-)

Já si teď tady dovolím jednu "hlubokomyslnou" úvahu, protože mám zrovna takovou náladu... když jsem ty fotky připravovala pro upload na Facebook uvědomila jsem si, že jsou vlastně pořád všechny stejné a že to musí už být pro prohlížející tak trochu nuda... prostředí je v podstatě stejné, motiv je stejný, všechno je vlastně tak nějak stejné a alba se liší jen v tom, jestli je zrovna jaro, léto, podzim, nebo zima. Vlastně ještě se to liší tím, že občas nějaký ten objekt přibude. Teď je momentálně novým objektem malá Vanity, ale když si zpětně prohlížím celou mojí fotobanku, zjišťuji, že ať byla smečka v jakémkoliv složení, spojuje všechny fotografie v jednu především radost těch zvířat ze života, ze svobody, z pohybu... na každé fotce, byť se na první pohled může zdát na jedno brdo s ostatními, je snadno rozpoznat, jak to oni sami prožívají. A proto budu takhle fotit dál a všechny mé fotky budou vlastně stejné. Budou na nich psi lítající, psi navzájem se lovící, psi čmuchající, psi v pozoru, psi v zamyšlení, psi maskovaní v trávě, za stromem, v keři, psi ve hře s dítětem a dítě patlající se v blátě a s klackem v ruce. Tak takové ty fotky i nadále budou. Něco jako " Dobrý den mistře, malujete zámek? Já maluju jenom zámek... jako někteří spisovatelé píší pořád totéž, tak já maluju pořád totéž... dobře, ale co ten sníh? podívejte se mladý muži, já nejsem nikde organizován, takže si můžu malovat co chi a jak chci"

Takže asi tak...

Dnes jsem také přišla na to, že někdy si necháme zcela změnit svůj život něčím, či někým, a přitom nám to nic rozumného nepřináší, což samozřejmě zjistíme až s odstupem. Setrváváme ovšem mnohdy i nadále v pro nás naprosto neuspokojivém stavu jen proto, že stále očekáváme nějakou změnu, nějaký vývoj, něco, co jsme si vysnili, co bychom si přáli aby nastalo, byť jde o pouhé maličkosti, ale co bohužel nikdy nepřijde, protože je to jen setrvalý stav naší mysli, prostě pouze naše ILUZE. Jediná změna, která v tomto okamžiku může nastat, je změna našeho postoje. Změna, která spočívá v tom, že budeme schopni nahlédnout na věci tak, jak se skutečně mají a že budeme schopni převzít budoucí vývoj pevně do svých rukou. Že budeme schopni se správně rozhodnout.

A to byl poslední příspěvek podobného charakteru. Ostatní už se budou věnovat jen pejskům, výstavám, krytí, štěňatům, loužičkám, hovínkám a podobným věcem. A tak to má na stránkách takového zaměření být.

Na Rajče http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Vanity%2C_Joy_a_Esterka_29.1.2012/ a na Facebook jsem nahrála nové fotografie našich šeltiček (tedy hlavně Vitky) z dnešní mrazivé procházky. Byl to takový zážitek, že do jara nic nového nebude, protože dřív, jak se zdá, nerozmrznu...

... to tedy rozhodně nebudou, protože mám opravdu hodně velký skluz.

Tak tedy po delší odmlce jsem opět zde a Vita nám už mezitím oslavila tříměsíční narozeniny, vyrostla nám holka jak z vody (rovné 4kg). Ovšem v jejím případě by snad bylo trefnější napsat "vyrostla nám holka jak z h...n", totiž větší prase abyste na tom světě pohledali. Začneme tedy trochu nechutně, ale to už je holt život a navíc, tohle téma ke mě přeci jen tak nějak patří, jak si jistě mnozí pamatují, že... takže to zvíře sežere absolutně všechno, kdejakej hnus jí přijde pod čumák, už to do sebe souká a navíc neuvěřitelnou rychlostí, že ani kufr se vám kolikrát nestačí při tom pohledu na ní zvednout. Ona je Vitka tak trochu kopie Esterky, především pokud jde o žrádlo... Esterka bývala sice zhruba o tři vteřiny na misku rychlejší, ale zase mívala své hranice, byť oproti průměru hodně posunuté. Kupříkladu si nepamatuji, že by žrala vlastní výkaly. Ne, že by si Esterka nějak zvlášť odpírala, ale když hovno, tak od spolusmečnice a to ještě hezky za čerstva, teploučké... to Vitě je to tak nějak v zásadě jedno. Bere to jak to běží a leží a na stáří a původ nehledí. Je při tom velice šetřivá a důsledně dbá na to, aby nenechávala zbytky. Občas se jí to všechno do té mordy ani nevejde, což je ovšem dost prekérka, protože tím samozřejmě ztrácí drahocenný čas a hrozí, že byla-li by přistižena, mohla bych jí její gurmánské hody překazit. Pokud tomu tak opravdu je, tedy dojde-li skutečně na tento katastrofický scénář, pak v takových případech je možno shlédnout jednu ze dvou možných scén, záleží na okolnostech a momentální náladě. Buďto běží tryskem štěně, jemuž z huby visí kus hovna a za ním já s mopem (s čímkoli jiným co mi přijde pod ruku), nebo se zhnuseně omezím na suché "udav se tím ty zmetku" a míchám dál rajskou.

Vitka je celkově velmi osobitá a svým temperamentem a komplikovaností celkem slušně zapadá do naší rodiny. Skoro to vypadá, že Pán Bůh to snad nějak řídí, že se mi doma hromadí takovej materiál. Když byla ještě maličká, důrazně jsem jí zakazovala vybíhat schody do patra a následně se z nich kutálet dolů, neboť to - na rozdíl od ní - pokládám za zábavu ne zcela vhodnou pro malá štěňata. I šla jsem na to zprvu psychologicky a povídám jí tedy pod schodama při odchodu do pracovny "zůůůůůstaň tady a ani se vodsaď nehni a nebo se klidně hni, ale mazej zpátky do kuchyně, jistě tam vyšmejdíš nějakej ten drobek a nechcípneš hlady"... Vitka na mě kouká tím svým superchytrým a superchápavým ksichtem jako že "to víš že jó, však na mě se můžeš spolehnout, dyť víš" a stojí... to je ale hodné a chytré štěňátko, říkám si už nahoře a opájejíc se účinností metody a inteligencí tý hroudy chlupů z Vysočiny usedám k PC, když tu najednou... zemětřesení na schodech a kde se vzala tu se vzala, hrouda... tryskem vráží do pracovny kde se však nepřizpůsobuje panujícím podmínkám a povaze povrchu a po igelitových obalech na pracovní sešity formátu Á4 určené pro druhý stupeň ZŠ, jež jsou zákeřně rozházené po zemi, cestuje (již nedobrovolně) směrem k plejstejšnu. Tam však nedorazí, neboť naráží na bariéru z krabic od banánů, sloužících jako bungr. Hrouda poté ještě chvíli dřepí, analyzuje situaci a přemýšlí, jak z toho vybruslí. Pak vsadí na osvědčený způsob a jde se se mnou horečně vítat, něco na způsob "no kde ty ses tady vzala, tebe bych tady nečekala". Na Vitku se zkrátka člověk může spolehnout, přinejmenším na to, že se s ní nebude nudit.

Nebo procházky na vodítku, tak zvaný "městský trénink", to také mnohdy stojí za to...

Takže tak. Zlatíčko je to. A takových jejích extempore by v tom našem vzájemném soužití bylo...

A fotit? to se jako nedá... foťte něco, co se vám pořád vrhá do objektivu a co je chvíli tady a ve vteřině už zase někde jinde. To se v bytě prostě fakt nedá. A pokud jde o focení venku, za celou dobu, co je Vitka u nás si prakticky nepamatuji den, kdy by nebylo vyloženě hnusně. Ono totiž, zatímco většina z vás si užívá sněhu (některým je z něj už možná i špatně), my tu máme pořád jen vodu a bláto. Nicméně, do konce týdne by snad nějaké nové fotografie být měly.

A na závěr jen v krátkosti k ostatním holkám, které snad dostanou prostor v příštím příspěvku. Tak tedy po dlouhém přemýšlení a úvahách jsem se rozhodla, že první bude kryta Esterka. Štěňata od obou fen najednou odmítám, do toho fakt nejdu, to bych v bytě prostě nezvládla. Navíc bych asi neuměla pro všechna najít tak skvělé páníčky, jako mají ta naše "Áčková". O ženichovi ještě není s určitostí rozhodnuto, do nejužšího výběru postoupili dva, jeden trikolor a jeden merláč. Vítěz konkurzu bude znám zhruba do čtrnácti dnů.

Joy bude kryta Embargem, tam je to jasné (pokud to tedy Olgo stále platí) a to na úplném sklonku léta. Štěňátka by nám pak mohla vyjít jen o trochu později než ta první, tedy by se mohla narodit v listopadu.

Tak to by bylo pro dnešek vše, mějte se hezky.

Tak už je to přesně týden, co se nám ten zloduch nakvartýroval do baráku a nebudu přehánět když napíšu, že s jejím příchodem jako bychom se vrátili o rok zpět. Na podlaze se opět objevují noviny, na konferenčním stolku je v pohotovosti toaletní papír, na okně čistič na koberce, na nohavicích pověšené štěně... navíc Vanity má ve všech směrech naprosto stejnou náturu a manýry jako naše nutrie a vzala si tedy za cíl dokončit jejich započaté dílo.

První, na co se po svém příchodu k nám nejvíce zaměřila, byla památná díra v koberci a hrana schodu se zbytkami koberce... díru je třeba zvětšit a koberec ze schodu odstranit. Nadobro odstranit, když to ti tupci před ní nestihli.

Vlákna určitě sežrat, je to pak prča, když to vychází ven a visí to všechno ze zadku, super se s tím rejdí po podlaze. Ovšem je výhodné to dělat v době, kdy jsou dvounožci zaujatí nějakou jinou činností než hlídáním zmetka, to se toho pak stihne nejvíc...

... i z tohoto důvodu je tedy třeba dodržovat určitý denní biorytmus, takže po vzoru nutrií - ráno se brzy vstává, žádný vychrupování. Spí se v době, kdy "ONI" si chtějí hrát, vstává se v době, kdy "ONI" jdou spát. V noci se nespí, v noci se vrčí, štěká, šustí, ťapká, chroupe se kočičí žrádlo, tahá se za prostěradlo a pochopitelně se žere ten koberec...

Vanity rozhodně netrpí nějakým přebytečným sentimentem. Byla tady od prvního okamžiku "doma" a všechno bylo od prvního okamžiku "její".

Jejímu nadšení neunikl žádný člen smečky a zejména s našim Kubou si padli do oka okamžitě, páč jsou oba ze stejného těsta. Divocí, nespoutaní, osobití... jsou taková správná dvojka.

Navzdory jejímu zjevu, více než na muchlování si Vitka potrpí na divočení. Její prostředek k projevování náklonnosti jsou především její zuby. Asi nějak takto: takový štěňátko loztomiloučký, ten kukuč, ten čumáček, pušinka - šup, kousanec do nosu.

foto z 10.12.2011

Tohle zvíře se nedá moc muchlovat. Vono to sebou furt šije, kouše to, mrská to vocasem, hází to zadkem na stranu a přitom to významně poštěkává... když to máte na klíně, je to jako úhoř a kouše to jak piraňa.

Dneska u nás byla na návštěvě Helena s rodinou a ty vlněné ponožky, co měla na sobě, to bylo něco, tak pěkně se na tom viselo...

Helena sice říkala něco o tom, že po dopoledni stráveném v zimních botách a zmíněných ponožkách na Lysském výstavišti pravděpodobně Vanity záhy padne do mdlob a bude tedy možné jí konečně v klidu vyfotit, ale kdepak, Vitka je druh neskonale odolný a zarputilý. Zkrátka, tahle malá "Ďáblice" má jasnou životní filosofii - co se nedá okousat, o co se nedá přetahovat a co se nedá ulovit, to není hodno nějaké významné pozornosti. Na druhou stranu - přepadne - li Vitku únava, natulí se na něčí nohy a chrupe si, spokojeně využívá blízkosti a našeho bezpečí.

Každopádně, tohle bude "pracant". Je velmi chytrá, učenlivá, přizpůsobivá a sebevědomá. Povahu mu opravdu super a je - jak jinak - nádherná.

Vanity prozatím moc fotografií nemá, protože jako tohle fotit v bytě, to se moc nedá.

Několik snímků z druhého a třetího dne je zde:

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.250226135038668.58559.100001538501103&type=1&l=58132571ef

Na našem Rajčeti by měly být všechny fotky, včetně aktuálních, k dispozici zhruba v úterý.

Dneska byl opravdu zvláštní den... byl to den, který mě možná probudí z téměř půlroční letargie, jež vrcholila v posledních týdnech a především dnech až zdravotními problémy. Musím tedy využít té příležitosti a provést zde nějakou tu aktualizaci, než mě to nadšení zase přejde. Takže jdeme na to...

Původně jsem měla rozpracovanou přehlídku našich štěňat od narození až po jejich roční narozeniny včetně fotografií, věnovanou právě tomuto výročí. Ale vzhledem k tomu, že už je to na den přesně měsíc, co "štěňata" oslavila jeden rok a také vzhledem k tomu, že mi to ve finále přišlo celé takové divné, kašlu na to. Omezím se jen na konstatování, že ano, tak, jak jsme je odhadovali v jejich třech a šesti týdnech, tak to také v podstatě vyšlo. Totiž všechna ta naše štěňata jsou pochopitelně krásná, milá, po všech stránkách nadějná, čert vem nějaké to stojací ucho, vocas nahoru, nebo cokoliv jiného, protože myslím, že všechna jsou zdravá, vitální, milující a milována a vo to tu de. Všechna mají svá aktuální fota a mnohdy i galerie dokumentující jejich vývoj, ať už na Facebooku, nebo na Rajčeti, případně zde, na těchto stránkách. Kdo z majitelů bude mít zájem, může se spolupodílet a napsat do komentářů jejich vlastní charakteristiky, tedy těch malých jednotlivých zbojníků a kdo ze čtenářů bude mít zájem, může si na tomto blogu (pracně) vyhledat a porovnat, zda mi to tenkrát vyšlo, když jsem tipovala, z kterého - jakého větší a hezčí grázlík vyroste. Takže asi tak.

V uplynulém měsíci a něco se také vyskytlo pár drobností hodných zaznamenání a ty jsou zde:

Pražský výstavní víkend...

Sobota 5.11. 2011, Mezinárodní výstava psů - Praha Letňany... tady jsme se zúčastnili jen jako diváci, vzniklo z toho pár fotek, na něž jsem dávala odkaz již minule. Postřehy? Rumunský rozhodčí projevoval značnou náklonnost trikolornímu zbarvení, mohutnější konstituci, případně výšce blížící se horní hranici standardu a plnochruposti. Prim u něj hrála i povaha, resp. předvedení. Celková elegance, důraz na standardní stavbu těla a vůbec typ, to šlo maličko stranou. Zkrátka, pan rozhodčí byl takový typický, podkarpatský "ovčáčák", takovej ryzí "pracant", co se jako dá použít u dobytka, aby to odpovídalo exteriérem i povahou. Nakonec, proč ne, že, my Češi jsme tu už zvyklí na různé preference a tohle je nakonec takové v zásadě neškodné...

Jinak se nic extra zajímavého nedělo, obsazení tříd co do počtu předvedených psů celkem slušné, světlo z pohledu fotografa tradičně bídné, celková délka posuzování šeltií tradičně otravná, protáhlo se to až do pozdního odpoledne, co si budeme povídat, jako vždy.

BOB - Lucky Puff Ze skalní vyhlídky...

Neděle 6.11.2011, Klubová výstava kólií a šeltií - Praha Letňany... tak to už bylo mnohem zajímavější, mimo jiné proto, že jsem tam také co? že jsem tam také vystavovala ty svoje můry a tu černou můru bonitovala...

Začátek byl úplně boží. Slíbila jsem Kačence Šušlíkové ( ch.s. Z Barbořínského vršku ), že jí vyfotím její odchov, pejska Arga, přihlášeného do třídy štěňat. Tomuto slibu jsem byla rozhodnuta dostát stůj co stůj a tak jsem dorazila na místo určení včas, což již samo o sobě je u mne počin na uváženou a následně bez zbytečných prodlev zaujala strategickou pozici u kruhu číslo 32, protože u kruhu č. 31 jsem měla za to, že se posuzují jen Collie Rough...

Ze začátku to byla dost nuda, kraťandy mě totiž moc neinteresují, pokud se tam tedy neobjeví něco zcela výjimečného, kde poznám kvalitu i já, laik skrze tento druh. Tato - každému šeltičkáři - jistě dobře známá nuda doplňující krafání se známými, okukování a pomlouvání konkurence a čekání na poledne, kdy se obvykle nejdříve počne s posuzováním šeltií, byla narušena jen mírně ilegální, a tedy samozřejmě značně zábavnou akcí majíc za cíl " propašovat do areálu cosi, co se tam vstupní branou nedostalo". Tato akce byla předem brána jako plánovaná alternativa a ukázalo se, že zcela oprávněně. I vyslala jsem tedy po telefonické domluvě s partnerem akce na druhé straně plotu k jejímu zdárnému zajištění své dva muže činu, jež mi dělali na výstavě technicko-silový doprovod (přepravka a tašky), což je jediný důvod, proč je sebou ještě tahám... oba pánové, čtyři-cátník a půldvacet-náctník se tedy vydali na cestu s tím, že nesplní-li zadaný úkol, bude jim odepřena večeře. Ukázalo se však, že zvolená cesta mezi stánky s rozličnými lákadly jako je "gyros v tortille", pravý domácí "hovězí guláš" a především "skořicový trdelník", brání zcela úměrně, v důsledku čichových a zrakových vjemů, svižnosti chůze obou mužů a tak než oba pánové vůbec stihli dorazit na místo předpokládaného setkání, stál hlavní aktér, či spíše aktérka akce vedle mě v družném rozhovoru u kruhu č. 32... pánové dorazili zpět asi půl hodiny na to, poté, co několikrát marně obešli oplocení celého areálu a zejména ten starší se vzteklým výrazem ve tváři a se slovy " když už jsi si vymyslela takovou debilitu, mohla bys brát aspoň telefon (jako sorry, ale to mě fakt nenapadlo, že mám stát s telefonem u ucha kvůli takové banalitě a z útrob batohu v těchto podmínkách opravdu není nic slyšet), posléze se značným zadostiučiněním a uspokojením kvitoval fakt, že štěňata šeltií se již před půl hodinou posoudila v kruhu č. 31... což sice bylo uvedeno v aktuálních propozicích, ale což mi jaksi dokonale uniklo...

Takže průser a krve by se ve mně nedořezal, protože jsem slíbila Katce Š., že vyfotím ten její odchov... naštěstí majitelka Arga čekala ještě na Katku P. a tak jsem jí zastihla ještě v hale a vytáhla tedy to štěně i s majitelkou za účelem focení alespoň ven, na světlo.

Toliko prozatím k "nevýstavním" událostem při této výstavě.

A k výstavním... kraťandy a šeltie posuzovala paní Päivi Eerola z Finska. Precizní, přísná, osobitá, na první pohled bez zájmu, při podrobnějším sledování s pěkným a profesionálním přístupem ke zvířatům, ovšem s nezájmem vůči vystavovatelům. Hodnocení zvířátek byla na zdejší poměry poněkud neobvyklá. Hemžilo se to tam "velmi dobrými" a "dobrými" až, až... byla i nějaká ta "dostatečná" a také ovšem diskvalifikace...

Četla jsem na stránkách Jany Zemkové její postřeh o tom, že hodnocení v průběhu výstavy bylo celkem objektivní, avšak že ke konci jakoby paní rozhodčí "ztratila dech". I mám pro toto tvrzení jedno logické vysvětlení... totiž...

Hanka Z. přivezla pro Ivetu N. a blíže neurčený počet ostatních přítomných několik litrů nefalšované domácí moravské pálenky. I postavila Hanka Z. lahve s touto cennou tekutinou na betonovou zem do těsného sousedství skládací židličky a ovšem také nedaleko soudcovského stolku. V tomto prostoru a tedy v nebezpečné blízkosti se ovšem pohybovala i Ivetka N. se svými dvěmi zběsilými shelmiemi. I došlo zákonitě k tomu, že v průběhu temperamentního rozhovoru Ivety N., právě se ocitnuvší v komunikační extázi s okolo stojícími, padá nešťastnou náhodou jedna z láhví na tvrdý podklad, rozbíjí se a výpary pravé, nefalšované moravské pálenky se v souladu s fyzikálními zákony ( difúze je jev, při němž částice jedné látky samovolně pronikají mezi částice jiné látky) rozptylují po celém prostoru tak, že i veterinární kontrola u brány byla vožralá, natož Eerola, že...

Takže toliko k vysvětení, proč závěrečné třídy byly posouzeny tak, jak byly, že Jano Z...

Jinak, moje zvířata byla posouzena tak nějak podle očekávaní a já s ohledem na přísnost posuzování nebyla nespokojena.

Hned po posouzení poslední z mých telat jsem se zúčastnila s Esterínou bonitace. A to jako taky byla docela zábava, pač jsme se tam opět sešly s Emilkou, sestrou naší Esterky, která se (Emilka) tuze nerada měří.

Protože jsem tvrďák a se psy zásadně nevyjednávám, nýbrž pouze nařizuji, nastoupila jsem k měření s Emou já, jako že "se mnou to půjde lépe". A vskutku, šlo to velmi dobře :-)...

... alespoň tedy do té doby, než bylo potřeba ukázat bonitační komisi zuby. V tom okamžiku došlo ze strany Emilky Barabelové k jistému zádrhelu a mírně řečeno k jisté "nespolupráci"...

Hanka Z. píše na svých stránkách k těmto událostem následující:

Zkrátka a dobře, řeknu to klidně po svém - ta sviňa černá moravská - Ema - mě normálně kousla!... žádný respekt a žádná úcta ke mně, krotiteli dog... obluda jedna nevykazovala v tom okamžiku naprosto žádný náznak spolupráce, až byl celý bonitační akt ohrožen a málem vše skončilo fiaskem. V tom okamžiku jsme se tedy s Hanou opět bleskově vystřídaly a nakonec tedy jsme to nějak sfoukly, tedy Ema chovná, Esterka (to je zlatíčko, ta se prostě vždy podřídí) také chovná a tak obě holky Barabelky připraveny k úspěšnému rozmnožování... Hance bych ještě doporučila zauvažovat nad "urostlostí" hledaného ženicha a tím bych asi s tímto tématem skončila :-)

Takže tolik asi k dvoudennímu výstavnímu abonitačnímu listopadovému zážitku.

Slíbila jsem zde také minule maličkou informaci o plánovaném přírůstku do naší smečky. Tedy ano, očekáváme na začátku prosince malou zlatou Vanity z Ďáblovy studánky. Fenku po Kimoně a norském psu Microgarden´s Look This Way, alias Lukym. Už nyní se zdá, že to bude velká osobnost s vyhraněnými názory, což je pro naší rodinu a smečku ovšem celkem typické, a tak jistě bude již brzy o čem pravidelně psát :-)

Na závěr nesmí chybět nějaký ten můj oblíbený song, který tu už mimochodem dlouho nebyl. Takže dnes Flo Rida a Good Feeling...

V pondělí ráno by měla být hotová aktualizace týkající se našich štěňat, která oslavila koncem října své roční narozeniny.

V tuto chvíli alespoň odkaz na fotogalerii, kde je pár čistě dokumentárních fotografií z MVP v Praze v Letňanech 5.11.2011

a také z Klubové výstavy kólií a šeltií 6.11.2011... http://zlomu.rajce.idnes.cz/Podzimni_klubova_vystava_Praha_Letnany_6.11.2011/ , kde autorem většiny fotografií z interiérů na klubové výstavě (kromě prvních tříd psů) je můj syn Daniel, který si tím chtěl vylepšit reputaci z výstavy v Českých Budějovicích a nutno říci, že se mu to i povedlo, moc se snažil a vezmeme-li v úvahu podmínky, které byly v neděli v halách, jsou fotky celkem slušné... děkuji synu :-)

Jinak já jsem vystavovala jen v neděli na Klubové výstavě a to Esterku v mezitřídě a Joy ve třídě vítězů. Posuzování bylo jako dost "maso", dobrými a velmi dobrými se rozhodně nešetřilo, padla i nějaká ta "dostatečná"...

Naše Esterka obdržela známku Velmi dobrá a Joy ve třídě vítězů ohodnocení "Výborná 4".

Posudky v originálním znění, tedy v angličtině, budou u obou holek později přidány do jejich sekcí výstav.

Takže - zítra v noci aktualizace na Blogu věnovaná štěňatům a také jedné zásadní informaci ohledně našeho nového přírůstku do smečky a jedné zásadní změny, týkající se jistého "rozhodnutí", o kterém jsem zde psala před nedávnem.

... se z důvodu mého onemocnění, které mě v minulých třech dnech totálně vyřadilo z provozu, posouvá na konec týdne. Do té doby snad i Zdena přiměje ke spolupráci fotoaparát a budu tak moci využít i nové fotky Aishy.

Při té příležitosti chystám speciální aktualizaci, která se bude týkat výhradně našich odchovanců. Budou aktuální fotky (alespoň doufám, že se sejdou všechny) s porovnáním se štěněcími, nějaké povídání (veselé historky ze života) a také takové malé zhodnocení, resp. se podíváme na to, co jsme jim předpovídali když to byla prťata a jestli to vyšlo.

Jinak Esterka byla ve čtvrtek na vyšetření u pana doktora Beránka a byla shledána prosta všech očních vad, již zaneseno do jejího profilu. Zato projevila značné hudební nadání, neboť to, co vyluzovala v čekárně, to bylo opravdu neskutečné... úžasný rozsah, nádherná barva hlasu, čisté výšky, příjemné hloubky, výjimečné frázování... navíc to nebylo falešné, ani chvíli nebyla pod tónem. Tímto sklidila oprávněný aplaus a obdiv všech přítomných, včetně kocoura v přepravce. Takže jsem se rozhodla, že když jí netáhne agility, bude chodit do Lidušky a basta, škoda takového talentu nevyužít, že.

V posledním článku jsem psala o nechutném telefonátu, v němž jsem měla tu čest se seznámit s majitelem štěněte, jehož fotografie byly součástí reportáže z MVP v Budějovicích. K tomuto tématu bylo třeba ještě doplnit některé zásadní informace, aby nedošlo k fatálním nedorozuměním. Proto jsem článek maličko poupravila. Jinak jsem se ještě doslechla, že dotyčný mě chce snad i žalovat či co, nebo nějak potrestat jinak, snad přes klub nebo jak, nevím, ale každopádně tady by mělo platit něco o tom másle na hlavě, protože v té komunitě, ve které mě chce pranýřovat, je zvykem chovat podle regulí, rozhodně nemnožíme zvířátka bez průkazů původu, že... taky nesháníme papírové psy na bezpapírové feny a tak dále... takže nevím, nevím, jestli se to panu Milošovi vůbec vyplatí rozjíždět, takovouhle akci. Víte pane Miloši, my jsme tady taková malá FBI a když si potřebujeme sehnat nějaké informace, vždycky si je nějak seženeme. Abyste si nevzal příliš velké sousto:

...tento blog vzniknul v listopadu roku 2008. Je na něm dosud, jestli jsem dobře počítala, 217 příspěvků. Většina z nich se týká našich pejsků a odchovaných štěňátek a jsou to článečky víceméně mírumilovné, pokud jsem v nich tedy zrovna nekroutila štěněcími krky. Sem tam se ovšem v příspěvcích objevil i nějaký rýpavější, či chcete - li kontroverznější. To tehdy, když se mi něco ukrutně nelíbilo a měla jsem potřebu tu nelibost vytroubit do světa, či vůbec nějakým způsobem řešit. Tak tomu u mě vždy bylo, je a vždycky bude...

Ostatní čtenáře blogu upozorňuji na to, že mi bylo vyhrožováno, že jsem si o vyhrožujícím zjistila některé důležité a závažné informace a že samozřejmě znám jeho plnou identitu. Toto vše jsem připravena v případě nutnosti nejen zveřejnit, ale i předat příslušným institucím.

... pár informací...

Esterka i Enjoy se 6.11. 2011 zúčastní klubové výstavy v Praze. Esterka se předvede v mezitřídě a Joy ve třídě vítězů. Ten samý den se Esterka nechá obonitovat, aby mohla mít na jaře nějaká pěkná štěňátka s nějakým pěkným pejskem, kterého stále zuřivě hledám a stále nemohu najít. Když ho do té doby nenajdu, bude mít na jaře štěňátka jen Joy a Esterka na podzim.

Esterka také podstoupí tento čtvrtek rutinní oftalmologické vyšetření u pana doktora Beránka, abychom věděli, jak to vypadá v těch jejích kulatých očkách, takhle v dospělosti.

Do fotogalerie byly přidány fotky ze sobotní vycházky... http://zlomu.rajce.idnes.cz/15_10_2011/

a také pár slíbených fotek z MVP v Českých Budějovicích, z nichž část je autorské dílo Daníka Pérko Kučery...

Jo a dneska jsem uklouzla po kočičím ocase, kterýžto byl zákeřně na mne narafičen na dlažbě v kuchyni. Předpokládám, že takové věci se jiným moc nedějí...

... nejlépe z jednoho kusu, aby to trochu ladilo, až to naplácám na Henriovou. Kalhotky už teda nějaké máme, ty jsme si pořídili po štěňatech a jsme na ně patřičně hrdí, páč takový jsme nikdy předtím neměli (raději jsem to ani nečesala), ale šiklo by se něco na ten zbytek psa...

Jo, Henriová, ta se rozhodčím nezavděčí. Když už má jednou výjimečně v kruhu tak blbou náladu, že má chvost dole, tak je zase "méně osrstěná", jak si přivezla zhodnoceno v posudku z MVP v ČB.

I přes tento handicap si odvezla z Budějovic rezervní CAC ze třídy šampiónů, protože Umma na tom byla ještě hůře a Kassandra nepoměrně lépe, ta čuba snad ani nelíná a mohla by se frajerka o tu svojí hlavní ozdobu trochu podělit...

... takhle když s tím zametá ten asfalt tak to taky není zase dobře, že, jednak tím ta srst dost trpí a jednak to hlavní pak není vidět.

Na výstavě v Budějovicích tedy byla k vidění chlupatá zvířata, vylínalá zvířata a také bohužel nemocná štěňata.

Jako třeba subtilní modrá fenka ve třídě štěňat, u které je z fotek patrná nekróza špičky ocasu a počínající léze na hlavě okolo očí a na tvářích. Naštěstí již k účasti na výstavě netřeba veterinárního potvrzení o zdravotním stavu, takže jsme se mohli pokochat roztomilostí poskakujícího mláděte a s radostí přijmout fakt, že nám potom rozhodčí osahával feny.

Ve třídě mladých se také předvedl náš (Randákovic) Ashley. Nebudu tady připomínat, že jsem ho předváděla já, ale řeknu vám, že kdybych si na špagát uvázala kozu a přiměla bych jí ke klusu, byl by estetický dojem nesrovnatelně lepší. Je sice fakt, že se - narozdíl od Aishy - nepřiživoval za běhu vodítkem, ale zase jí triumfnul v různých tanečních kreacích, jejichž choreografii vzal pevně do svých vlastních pacek. Uměleckého vrcholu předvedeného čísla - bezpečného uložení bohatě osrstěného ocasu pevně na hřbet v dokonale esovitém tvaru - pak dosáhl za pomoci silného proměnlivého větru, který mu jako bonus při změně svého fouksměru postavil uši.

Zábavné také bylo, když na mě při předvádění Ashleyho v postoji M.S. v dobrém úmyslu volala zpoza kruhu těsně vedle soudcovského stolku, snažíc se překřičet vítr, že se mám vykašlat na ty uši, ty že jsou dobrý, ale ten ocas, ten ocas! :-)

Přes tyto všechny vychytávky, na jejichž bezvadném provedení si dal ten exot záležet, to na vítězství nestačilo, a tak si Ashley ze své premiérové exhibice odnesl známku výborný 2

Jinak prosím vás, samozřejmě vypadal Ashley občas i lépe, než na těchto fotografiích, jen v těch situacích nebyl objektivem zachycen. To samé bohužel platí i pro ostatní šeltičky a vůbec v podstatě pro celou výstavu, protože tentokrát dostal příležitost fotit můj starší syn Daniel. Spoléhajíc se na to, že kdysi, v mladším věku, projevoval značný talent pro kompozici, cit pro zachycení okamžiku a nadějnou techniku, svěřila jsem mu do rukou fotoaparát a jala se soustředit na klepání se zimou, popíjení grogu a předvádění zvířat. První pochybnosti mne přepadly v okamžiku, kdy jsem si všimla, že zuřivý fotoreportér jde na věc s nadhledem a vše fotí "svrchu", takže výsledné fotografie do okamžiku, kdy mu bylo vysvětleno, že děti a zvířata se fotí z úrovně jejich očí, vypadaly asi takto:

Po upozornění na tento prohřešek byla již další série fotografií sice pořízena z odpovídající výškové úrovně, zato při focení nezvednul zadek, páč to by byla námaha, a zarputile setrvával na stejné pozici bez ohledu na polohu a postavení foceného objektu.

Ve výsledku se i dokonale projevil jeho "cit pro kompozici" a "techniku", díky čemuž mohly vzniknout i následující fotografie, jež tvoří většinu pořízeného alba:

no tak to by pro krátkou ukázku stačilo... abych byla spravedlivá, povedly se mu některé portréty a některé fotky jsou tak zvláštní, až jsou pěkné. Takže tyto a některé další fotografie budou ve středu večer k dispozici u nás na Rajčeti. Sem si ještě dovolím vložit fotografii krásné a elegantní Dájenky Moravské srdce, dceři po Borodinovi, již nyní junioršampionky a tím pro dnešek končím, protože se mi chce ukrutně spát. Pokračování tedy někdy v nadcházejících dnech. Mějte se.

Bylo to, jak jinak, moc hezké. Opět jsme měli krásné počasí, opět se zúčastnily skvělé šeltičky - tentokrát pouze šeltičky, jen ta účast by mohla být trošičku hojnější. Rozumíte mi dobře? HOJNĚJŠÍ! tak to vemte v potaz a příště koukejte dorazit, nebudu tolerovat žádné výmluvy typu "agi závody kdy jde o přestup do trojek či o postup na MS", návštěvy příbuzných z Austrálie a ani rýmičky a kašlíčky. Z Magdičky koukala skoro hlavička novorozeněte a stejně se poslušně dostavila, takže jaképak copak...

Za zmínku jistě stojí fakt, že tentokrát bylo Grey Mondeo na parkovišti v Pikovicích jako první, což se nestává moc často, abychom někam dorazili s předstihem. Asi v jedenáct deset se přiřítil Blue Focus ve velkém stylu, z něho vylezlo břicho, pak dlouho nic, pak Magda a nakonec několik šeltií, nedalo se to v první chvíli přesně spočítat.

Pak přišla Eva Vondrová s krásnou Sísou...

... následovalo velké očuchávání, povídání a tak, a vyrazilo se...

Procházka probíhala poklidně až na to, že některé šeltie (potom už všechny, i ty, které to nikdy předtím nedělaly) cestou lovily rozjeté cyklisty, což bylo dosti zábavné, obzvláště ve chvíli, kdy jedna z nich, nebudu jmenovat, ale byla to Fujina, visela cyklistovi na nohavici. Jinak jsme celou cestu v podstatě prokecali, že ani na focení nebyl čas. Ale opravdu - nebudete tomu věřit, vlastně jsem ani nefotila, bude z toho jen pár fotek. Na Třebsíně jsme opět dobře poobědvali, statná ridgebačka jednoho z hostů místní restaurace málem poobědvala naše šeltie a bylo to dost hustý i přesto, že jsme byli ubezpečeni, že "ona nic nedělá". A fakt ne, byla to moc hodná holka, poslušná... páníčka sice měla totálně na háku a napadala všechno čtyřnohé, ale jinak hotové zlato. Dál už ale vše probíhalo bez komplikací a újmách na zdraví šeltiček a cyklistů.

Takže procházka moc fajn, ale zlatý hřeb měl teprve přijít před odjezdem, tedy zhruba něco okolo páté hodiny odpoledne...

Bylo krásně, v občerstvovně se zahrádkou u parkoviště byla zrovna nějaká akce, hrála živá hudba, lidé byli v dobré náladě. I usedly jsme s Magdičkou na vyhřátý asfalt u Mondea a popíjely z kelímku cosi, co snad měla být káva, když tu Malý ďábel projevil touhu usednout za volant Magdinýho auta a vyzkoušet blikátka a tak. Bezevšeho, souhlasí Magdička s dobrosrdečností sobě vlastní a snad i s vidinou toho, že bude od toho spratka aspoň na chvíli pokoj a my se konečně uslyšíme, a jala se vyjmout z ledvinky klíče od vozu. Ovšem ouha, v ledvince jsou sice stovky různých granulí a jiných pamlsků, ale bohužel žádné klíče... Magdička se zamyslela, spočítala, kolikrát byla po cestě čůrat a suše konstatovala, že klíče se mohou povalovat buďto někde za keřem na pátém kilometru, na osmém, nebo za keřem na dvanáctém kilometru Posázavské stezky. V takové situaci se nabízela jen jediná možnost, a to zavolat manželovi do Písku, aby se neprodleně dostavil do Pikovic s náhradními klíčemi, že... toto řešení zdálo se býti vcelku logické a zaručeně nejjednodušší, ale vyskytlo se pár drobností, které celou záležitost maličko komplikovaly... tak předně, mobilní telefon se povaloval společně se všemi možnými doklady v kabelčičce na sedačce auta, od něhož jaksi nebyly k mání ty klíče. Další menší komplikací byl fakt, že telefonní číslo na Karla bylo uloženo v onom nedostupném mobilním telefonu, ale nikoliv v Magdiným těhotným mozku, čili nešlo využít dalších mobilních telefonů, jež byly v tom momentu k dispozici. Ovšem situace nebyla ještě zcela ztracena, protože... jaké štěstí, že Magdička ponechala na straně kabelky dostatečně pootevřené okno! :-) a jak se mi hodilo, že vozím v autě leccos, třeba teleskopickou tyč od zlomeného podběráku na ryby, který mi tuhle zlikvidoval jeden amur... i jal se Miloš šťourat tyčí do pootevřeného okénka a svou snahu směřoval na vnitřní stranu dveří, protože kdo to neví, ford (a snad i jiná auta) se dá zevnitř odemknout a zamknout úderem do bočních dveří. Po chvíli usilovného šťourání, jazýček ven, se však zadařilo a automobil se konečně odemknul. Pro Magdičku to byl ovšem oprávněně úspěch pouze dílčí a už sondovala, kdo že z přítomných si umí pohrát s drátkama tak, aby bylo vozidlo schopné i nastartovat... protože se v tu chvíli nikdo takový nehlásil, použila tedy mobilní telefon, aby přivolala Karla z Písku. Jenže Karel jaksi nebyl na příjmu. Zatímco Magdička byla stále, a to i v této situaci, free a happy, mě tak trochu přepadaly chmury při představě, že právě 36 týdnů těhotná Magda tráví noc na parkovišti v Pikovicích. A tak tam tak postáváme, Magda sem tam zkouší znovu vytáčet číslo manžela, když tu najednou, kde se vzala tu se vzala... paní z té občerstvovny... a jestli prý "náhodou" nepostrádáme klíče od auta. A na to my že jo, že tak trochu postrádáme. A na to ona že fajn, že zůstaly v zámku auta, takže prý auto zamkli a klíče vzali do úschovy... tak co byste na to řekli? Já asi toto:

- dobří lidé mezi námi stále jsou...

- odborné hypotézy nelžou, těhotné ženy jsou zvýšeně roztržité...

- nikdy nevíte, co vás potká...

- nechvalte dne před večerem...

- nezdolným a nenapravitelným optimistům, jako je Magda, se krizové situace vyvíjejí lépe...

- neházejte flintu do žita

- s úsměvem jde všechno líp

- konec dobrý, všechno dobré

- pojďte příště s námi, nudit se nebudete...

A Magda je nezmar, páč se jí to natolik zalíbilo, že ještě v nastartovaném autě stále zkoušela volat Karla, že ztratila klíče, jako že "co von na to" abych to tam mohla napsat :-)

Více fotografií na mém Rajčeti koncem týdne...

Tak to bychom měli v krátkosti k Posázavské a pojďme se vrátit k některým dalším záležitostem...

V jednom z předchozích příspěvků jsem psala o tom, jak se naše Aisha zúčastnila dvoudenní mezinárodní výstavy v Bratislavě a také speciální výstavy v Prešově. V době "uzávěrky" článku jsem ještě neměla informace o průběhu a výsledku MVP v Prešově, ale Zdena o tom následně referovala v komentářích, a posléze podrobněji zprávou na FB, tak jen zkopíruji její následný popis situace z FB

a k tomuto tématu přidávám také dvě fotografie z MVP v Bratislavě, které pořídila Katka Šušlíková, a jež zde s jejím laskavým svolením také prezentuji:

Na fotografii v pravo Zdena s Aishou v kruhu společně s Verčou Habrovou, mojí spolujedlicí z Ratmírova a její krásnou Dájenkou...

(nikdy nevím, jak to bude ve finále vypadat, takže prostě ta fotka, kde Aisha není sama, nemusí být zrovna vpravo, může být absolutně kdekoliv a popis k ní zase někde úplně jinde)

No a na (skoro) závěr něco k prevenci kolorektálního karcinomu. Předesílám, že toto téma se ani za mák nebude týkat psů a že ti čtenáři, kteří jsou poněkud citlivější, by v tomto okamžiku měli upustit od dalšího čtení. A upozorňuji také, že to bude... ehmmm... dost intimní... ale co bych neudělala pro prevenci a záchranu života druhých, že...

Už jsou tu jen ti otrlí? tož dobrá, jedeme dál...

Tak tedy, probíhaly u nás v práci tzv. "Dny zdraví", což je cyklus akcí v rámci jednoho projektu a já měla tu čest nejen tyto akce fotit, ale i se jich aktivně zúčastnit a využít je. Takže jsem si při té příležitosti nechala změřit cholesterol s krásným výsledkem 4,2, jako kuřák jsem si nechala změřit hodnoty vydechovaného oxidu uhelnatého s otřesným a neměřitelným výsledkem kdesi vysoko nad horní hranici stupnice a také se nechat vyšetřit na tzv. okultní krvácení do stolice. No, co si budeme povídat, čtyřicítka se mi blíží mílovými kroky... navíc jsem měla k dispozici celkem alarmující výsledky z dosavadního sběru, kdy ze zhruba 60 ti vzorků jich bylo téměř dvacet pozitivních a to vesměs od mladých lidí... takže jsem se rozhodla, že to taky prubnu. Protože jsem nikdy podobné vyšetření neabsolvovala a jediné, co se mi v tom smyslu vybavuje, je osvětový televizní spot pana Bartošky, pana Suchého a paní Kubišové o tom, že to nebolí, jen se vám to může trochu "eklovat", požádala jsem o radu kolegyni, která už toto vyšetření dvakrát absolvovala. Dostalo se mi vodopádu "dobrých rad" doprovázených veselým úsměvem přesně tak, jak je pro L.U. typické... tak tedy se mi dostalo doporučení použít k tomuto účelu vhodnou misku... nejlépe takovou tu plastovou, svačinovou... tuto misku poctivě vystlat kuchyňskými utěrkami, eventuálně toaletním papírem... no a do takto vybavené nádoby provést defekaci a následně vlastní odběr... hmmm.... že prej se to pak elegantně vyklopí do klosetu a miska je pak v pohodě připravena k servírování ovoce a tak... :-)

nalezla jsem tedy vhodnou nádobu, vystlala jí dle dobrých rad papírem a dále postupovala dle obdržených pokynů... jenže mi to kurva ňák nešlo (sorry)... prostě když přišlo na rozhodný okamžik, nějak se to záhadně zaseklo, ačkoliv to zpočátku vypadalo celkem nadějně... přeci jen, situace byla poněkud neobvyklá a k takto důležitému úkonu potřebujeme všichni klid a jakousi "zajetou stuaci", že... takže jsem řešila prekérní situaci, co v tom momentu dělat... tak nějak "napůl", ani v misce, ani v klosetu, že... trochu k vzteku a jaksi s pocitem bezvýchodnosti "co s tím"... jsem se nakonec soustředila na svého vyššího šéfa a jak bych mu asi tak nejlépe vyjádřila svojí náklonnost a světe div se, najednou to bylo, ani by člověk nemrknul... tak nic, to si z toho dělám srandu a celé to je takové pitomé, ale fakt je ten, že třeba já jsem měla výsledek negativní... ale fakt, že téměř třicet procent ze všech doposud odebraných vzorků bylo pozitivních, je znepokujující... takže:

Je to blééé, ale užijete si při tom i legraci a především - můžete si zachránit život...

Tak se mějte všichni moc hezky

Příští sobotu, tedy 24.9.2011, se vydáme s našimi šeltičkami opět na procházku po Posázavské stezce. Stejně jako minule i tentokrát je výchozí bod na parkovišti v Pikovicích a i trasa zůstává stejná, tedy končíme opět v Pikovicích u mostu. Přislíbená účast se nám oproti květnu maličko navýšila, ale budeme moc rádi, pokud se k nám přidají ještě další výletníci a podotýkám, že vítáme i jiná plemena!

Sraz tedy opět v 11.00 hod. v Pikovicích u mostu (Loc: 49°52'40.828"N, 14°25'41.255"E), resp. na parkovišti, zde na mapě bod č.3.

http://www.mapy.cz/s/2lZI

... jsem se dočetla na FB a vskutku, je to pravda pravdoucí. Ale to nic, to až někdy příště.

Dneska začnu velmi vážně a filosoficky. Nakonec, mám z toho dva semestry, tak coby ne, že... pro ty, co filosofii nestudovali, to vypadá asi nějak takto...

... stane se, že se musíte rozhodnout mezi dvěma možnostmi, jež zcela jistě nějakým způsobem ovlivní váš život... jsou situace, kdy nad tím nepřemýšlíte, kdy máte zcela jasno, kdy existuje jen jedna alternativa... jsou ale i situace, kdy váháte, kdy obě možnosti rozhodnutí jsou dobré, jen každé pro někoho jiného, případně se míra dobra vzájemně prolíná... otázka zní - je možné vzdát se dobrovolně něčeho, co milujete, co je dobré a krásné pro vás, ve prospěch dobra někoho, či něčeho jiného? Otázka se ještě komplikuje po úvaze, že ve své podstatě je pro vás to, co byste případně ztratili, svým způsobem nahraditelné, kdežto pro toho, kdo by získal, je to jediná možnost, jak získat alespoň z části zpět to, co ve skutečnosti navždy, definitivně a bez náhrady ztratil. Není to jednoduché rozhodování a chce to svůj čas. Nejsem z těch, kteří se rozhodují pod vlivem emocí. Nejsem ale ani z těch, kteří svá rozhodování podřizují výhradně rozumu. Pere se to ve mě fest, každou chvilku je jazýček na pomyslných vahách na jiné straně a já nevím. Nic z toho, co jsem doposavad vyřkla a co jsem učinila nemá vůbec nic společného s tím, jak se nakonec rozhodnu, protože slova jsou jen slova a skutečnost je jiná.

V mém současném životě se vykytly právě dvě takové situace, jsouc si dosti podobné, kdy je potřeba se rozhodnout. První z nich se týká mých pejsků, druhá mého soukromého života. Zcela rozumět budou jen "zasvěcení", ale proces poučení je všeobecně platný. O tom, jak jsem se rozhodla v té první, pejskařské záležitosti, se dozvíte v některém z dalších příspěvků. O tom, jak v té soukromé, se zasvěcení dozví jiným vhodným způsobem.

Tak, jste z toho prd moudří, co? nevadí, však ono se to všechno pak nějak vysvětlí.

Ve fotogalerii na Rajčeti je pár fotografií našich šeltiček ze 16. září. Jsou tam hlavně prdelky, ksichtíky a tak. Nic nového, všechno jak přes kopírák, včetně prostředí, ale mě se to líbí, já, když to mám pak pohromadě, vidím i rozdíly :-)

... k předchozím příspěvkům...

Tak předně jsem dlužna informaci o tom, že naše (Zdenina) nebo jinak Zdenina (naše) Aisha

se v srpnu zúčastnila dvoudenní mezinárodní výstavy v Bratislavě a dopadla takto (dovolím si uvozovkat komentáře):

" 10. mesiacna, velmi rezervovaná mladá sučka, s peknou hlavou a vyrazom, tmave oci, dobre nesene usi (Zdeni, Orbitky, nebo Winterfreshky?), velmi dobre stavene telo, front by mala byt lepsia a mal by byt trenovany pohyb (cval s vodítkem v hubě jim nepřišel dost dobrý?), VELMI DOBRÁ 2"

Můj postřeh - rozhodčí v neděli byl lepší... :-)

A zdena k sobotní výstavě píše:

Aisha byla přihlášená i na včerejší speciální výstavu v Prešově, ale výsledek ještě neznám. Přesto, ať se zúčastnily nebo ne, moc děkuji Zdeně za prezentaci a aktivity s Aishou...

Pokud jde o krytí naší Joy...

byla jsem v jednu chvíli rozhodnuta jet teď do Bratislavy za Barim, ale nějak jsem to propásla, asi podvědomě schválně, a tak vhodný okamžik je pryč. Štěňátka tedy letos nebudou. Myslím si ale, že na jaře jim u nás bude mnohem lépe. Nebudu je rozmazlovat u krbu, nýbrž budou mít spratci hezky sparťanskou výchovu v terénu, což znamená, že se již v raném věku vykoupou v zahradním jezírku, proženou králíky na poli a vůbec budou přírodně vedeni (jak jinak u nás), poněvadž v květnu a v červnu bude co? v květnu a v červnu bude příjemně a ne -18°C... plánovaný otec zůstává stejný, tedy jím bude Embargo z Ďáblovy studánky

Ve fotogalerii jsou konečně slíbené fotografie z výletu do Českého Švýcarska, ale nečekejte od nich zázraky...

Nové fotky jsou také v adresáři s naprosto originálním názvem " 1.9.2011", kde je mix fotografií z prvního školního dne našeho Kubíka a odpolední vycházky s háravkama, které ještě nebyly úplně v nejlepším...

http://zlomu.rajce.idnes.cz/1.9.2011/ ... je to opravdu jen pár fotografií. Je to fakt blbý, že je to takhle v adresářích po dnech, ale tím, jak jsem přišla o původní počítač a mám nový, tak se změnila původní adresářová struktura a Rajče mi to z nového umístění nebere, takže už nemůžu přidávat do původních fotoalb, tedy zvlášť k Arianě, k Joy, k Esterce atd...

A prosím vás, takové ty fotky, jako Kubík první den ve škole a podobné, ono je to hlavně pro ty babičky a tetičky, to víte, v dnešní uspěchané době, nebejt toho netu, tak voni ani nevědí, jak ta děcka vypadají... takže vy pejskaři to klidně proklikejte až na ty chlupy, já se zlobit nebudu. Až budu mít více času ( asi nikdy) vymyslím nějaký nový systém v té fotogalerii.

Ještě se vrátím k výstavám... byla jsem tak troufalá, že jsem naší Joy přihlásila na Budějovickou mezinárodku do třídy šampionů... nemám žádné ambice s tou slípkou vypelichanou, ale mám tam jinou, velmi důležitou, misi - předvést našeho (Randákovic) Ashleyho ve třídě mladých, sem to slíbila...

... to bude zážitek, s frackem nevycválaným, volnosti z Lipenské přehradní nádrže uvyklým... už teď nemohu dospat. No, takže naše Joy se předvede v Budějovicích ve třídě šampiónů a Ashley ve třídě mladých.

A co jinak u psů nového? tak, Esterka hárá, Joy hárá, Ariana hárá, Jessy hárá... co vám budu povídat... užívají si to holky naplno, každou chvilku nějaká s nějakou, však to mnozí znáte... ty hrátky... copak ta prťata spolu, to ještě jde, ale když se rohodne Arča, že obskočí nějakou tu malou škebli, jde do tuhého :-) se divím, že jsou ještě celé...

Včera byla sobota a tak jsem se věnovala čemu? no hádejte... ano, úklidu. Nebudu už nic podrobně rozebírat, bo to je furt to samé, jen zmíním pár drobností. Totiž jsem vymyslela nové Marphyho zákony:

" Poté, co vyperete a pověsíte v minimu naplněnou pračku bílých ponožek, naleznete dalších šest párů na místech, kde jste je předtím nehledali"

" Poté, co vyperete pračku s tmavým oblečením, zjistíte, že pod dětskými postelemi a v dalších zákoutích se povalují věci, které jste jim v pondělí chtěli přichystat do školy"

" Upečete-li koláč až poté, co máte naklizený dům, vyskytuje se drobenka na podlaze naprosto všude"

Jinak je to jak s kočkama, kdo je máte, jistě to znáte... totiž kočce, když vyčistíte hajzlík, tak první, co ta mrcha udělá je, že to jde hned vozkoušet... jestli jste to jako vyčistili pořádně, jestli se do toho dá nějak obstojně kálet... dá si na tom záležet, sviňa, kočkolit při tom lítá metry daleko...

tak takhle to je s mužskýma, když po tejdnu, co se dřete v práci, že na oči nevidíte, věnujete víkend úklidu baráku... s koláčkem se zásadně cestuje po bytě, nejlépe vzít obývák i halu jedním šmahem, netřeba přitom používat talířku, v kredenci je jich přeci jen pětadvacet... vanička - taky, je moc čistá, tedy je třeba jí trochu napěnovat směsí škáry z fotbalového hřiště a Palmolajfu... na každé loknutí Kofoly je třeba vzíti čistou sklenici a tu posléze kdesi zanechat... a tak dále... to je frmol, v tom snad musí býti skrytý nějaký princip... že maximálně druhý den již není vidět, že se v prostorách uklízelo...

Do toho ty kočky... jakmile doluxujete, zjeví se náhle v rozverné náladě a začnou se vzájemně laškovně škubat. Kočky jsou vůbec fajn, naši kocouři obzvlášť... včerejší noc například trávil Miloš tím, že honil zmetka Oskara po baráku, protože na něj ve tři ráno přišla chuť škrábat na dveře do zahrady a rvát koberec... Oskar, to je vůbec řízek.

Když jsme byli před nedávnem na výletě v Loučeni, zakoupil náš dospívající synek své milé perníkové srdíčko s nápisem "Miluji tě" a ponechal jej neprozřetelně na stole v jídelně. No a Oskar mu jej ožral i s obalem, stejně jako mě dnes mražené kuřecí čtvrtky... a stejně si z něj udělám ledvinku, ze zmetka jednoho chlupatýho, bílýho...

Facebook je super, dostala jsem dneska strašně moc blahopřání k narozeninám, dokonce i takovéto:

To je náhodou super, uvážíte - li, že vám nepopřeje ani vlastní bratr z Libně... jo, šeltičkáři, to je parta, "Amerika neamerika"...

Slíbila jsem v předchozím článku, že budou nějaké fotky z výletů. Takže jako jo. Z Adršpachu mám hotovo, páč se mi ty fotky líbily, z Hřenska ještě ne, protože se mi nelíbí... v Hřensku bylo skoro všechno až na výjimky takové divné zelené, část fotky ve stínu, část fotky na slunci, takže vždycky polovina fotky podexponovaná, druhá přepálená a výsledek, protože neumím fotit, - děs... to málo, co ujde, bych mohla mít snad zítra večer. Fotky z Ádru, jak říká Petra (Adršpachu) zde - http://zlomu.rajce.idnes.cz/Adrspach_zari_2011/

Kdybyste tam snad hledali někde nějakého psa, třeba šeltii, nebo hovawarta, tak marně, protože koketujou se sousedovic vořechem, jsouc v nejlepším. Háravky mají také nějaké nové fotky, ale ty jsou v pořadí.

Výlety byly nádherný, aby taky ne, jsem je vymyslela já a všichni mi za to byli vděční, hlavně za ten do Hřenska. Nejvíc ovací jsem sklidila, když jsme se ve třičtvrtě na šest večer doplahočili na Pravčickou bránu, žízniví a hladoví a Sokolí oko, majíc ofociálně otevřeno do 18.00 hod. už bylo nedobytně zavřeno.

I tak jsem trvala na výstupu až na samý vrchol a to jste měli vidět ty kyselý ksichtíky.

Když jsme pak zhruba v 18.30 opouštěli areál Pravčické brány bylo zamčeno a nemohli jsme se tam odtamtud dostat. To bylo moc fajn, protože zpátky do Hřenska to bylo ještě zhruba 5 kilometrů lesem a jak známo, koncem srpna už se celkem brzy stmívá. Naštěstí jsme v tom nebyli sami, nýbrž nás bylo asi dvacet, takže jsme se tak nějak vzájemně povzbuzovali, Češi i Němci navzájem. A jako Němců tam bylo dost. Signál pro MT tam nebyl žádný, a když byl, tak jako " Vítejte v Německu"... Celkově docela fuška, chcete - li to projít za jediný den, celý okruh poctivě projito zhruba 20km... Doporučuji alespoň víkend a pak si to užijete, je tam krásně. Výprava společně se psy a hyperaktivními dětmi jen pro dosti otrlé typu Magdy Dubovské - Bílkové, protože terén, obzvláště ve druhé polovině dost "na těsno", stezky úzké, krkolomné a srázy velmi příkré, hluboké... do soutěsek se psy jen se štěstím, s více psy spíše ne.

To do Adršpachu jsme po těch zkušenostech vyrazili o něco dříve, abychom se vyhnuli stresu a mohli si to náležitě užít. Celkem jsem si to užili, ne tak náš pubertální syn. Ne, že by se mu tam nelíbilo, bylo to celkem pěkné a hlavně kratší a méně náročné, takže "lepší než ve Hřensku", ale... považte ten trapas, když jsme vytáhli z batohů chleba s uherákem... " vy to snad tady budete jíst?" "to nestačí, že má fotr ponožky nad kotníky v teniskách, vy se ještě budete cpát doma připravenou stravou, když u vchodu (u východu) je tolik občerstvoven s Langošema, Gyrosem, párkama, Colou a kdo ví čím ještě????...

Jinak Poláků jak vos tam... netajím se tím, že nemám Poláky ráda. Mám k tomu své důvody, jež mají kořeny v historii mého života. Tady jsem se přesvědčila o tom, že není důvod na ně nějak zásadně měnit názor. Většina z nich se chová jako hovádka.

Takže, pokud nemáte nějaký zásadní odpor k Polákům, pubertální děcka, ponožky nad kotníky a domácí svačiny, doporučuji výlet do Adršpachu z celého srdce, protože tam je opravdu nádherně. Se psy nebudete mít problém, pokud bude mít každý košík alespoň u vstupu a samozřejmě máte-li jich víc, pak počítejte s menšími problémy na loďce. Jinak hurá do toho, my jsme nestihli tu teplickou část, tu plánujeme ještě teď v září, pokud bude přát počasí a tentokrát i s čubinama. Kdyby se snad někdo chtěl přidat, budeme rádi, napiště na mail a počítejte s tím, že tam bude i cesta vláčkem...

Jinak podzimní procházka se šeltičkami - Helena navrhuje změnu z Posázavské na výlet na Říp, musí se to ještě prodiskutovat, Posázavská má své výhody jednak v zeměpisném položení a jednak v té volnosti pro psy, Podřipská zase v originálnosti... piště svoje názory, návrhy...

Naprosto neplánovaný příspěvek, ale nemohu jinak. Někde dělám chybu, jen zoufale hledám kde...

Přepis SMS konverzace s pubertálním synem poté, co jsem se dozvěděla, že tráví podvečer v podniku, hraje kulečník a nereaguje na mé kategorické výzvy k okamžitému návratu domů:

Takže? sundám zástěru, odběhnu od plotny, sednu do auta a dojedu si pro něj? Nebo ho mám vzít palicí do hlavy mezi dveřma?

V.V.: cítím smutek, ale ty si to nepřečteš.

něco vám řeknu, já jsem neuvěřitelnej flink. Blog mám rozepsaný aspoň měsíc, s každým přibývajícím dnem a novými událostmi ztrácí už napsané na aktuálnosti, takže je to k ničemu, mám spoustu nových fotografií, z větší části neupravených a pokud jde o výstavy - už jsem jich mohla mít za sebou několik, kdybych byla schopná ty můry přihlásit. Ovšem u pardubické klubovky jsem se pochlapila a na poslední den učinila ON-LINE přihlášku. Tak spokojená jsem byla sama se sebou a Esteríně už slibovala buřta za exhibici před anglickým rozhodčím. Esterína čumí jak puk a sliny z tlamy jí kapou jak se mluví o buřtu. Tomu náhodou moje čuby náramně rozumějí, jak se mluví o různých potravinách, "piškotek", "masíčko", "páreček", hned jsou ve střehu, ale jak se jim řekne "neštěkej", zůstaň nebo "pocééém", to jak kdyby náhle slecha neměly. No nic, tak jsme se tedy s Esterínou tak nějak předběžně domluvily, že ona za toho poctivého buřta nebude chodit v kruhu jako borderka a tím jsme měly věc za momentálně uzavřenou. V tropický pátek pozoruji hrátky mojí smečky z bazénu s láhví šampusu a jahodami :-) a nemohla jsem si nevšimnout podezřele zdviženého ocásku naší černé krasavice, kdykoliv se jí stéblo trávy dotklo zadečku... takže co z toho vyplývá? samozřejmě, když už jsem se konečně dokopala k nějaké akci a přihlásila tu vydru na výstavu, vydra hárá a Pardubice jsou pasé.

Jinak se tedy v průběhu toho měsíce, co jsem na blog nevložila ani řádku, moc neudálo. Prostě taková okurková sezóna. Hezký byl výlet do Lešan s Bohuslavovými a Alishou a následná návštěva v Chrástu. Pár fotografií zde ... http://zlomu.rajce.idnes.cz/Chrast_nad_Sazavou_a_Lesany_srpen_2011/

Nové fotky má také naše Arča s Kubíkem, když jsem je vzala vycachtat na Ostrou, protože co si budeme povídat, Arča stojí - pokud jde o fotky - tak nějak na okraji, chudinka... http://zlomu.rajce.idnes.cz/Ariana_z_Rajskeho_kopce_a_Kubik_Ostra_srpen_2011/

A pak mám ještě spoustu fotografií z výletu do Loučně a do Hřenska, ale ty ještě jaksi nejsou upravené... a stejně jsme tam byli bez psisek, protože v okamžiku, kdybychom se narvali na lodičku v soutěskách se čtyřicetikilovým hovawartem a dvěma uštěkanýma přívěskama, zabodnul by mi převozník bidlo do zad, místo do dna Kamenice... ale koho zajímají fotky i bez psů, jistě do konce týdne budou na Rajčeti. Stejně tak by měla přibýt do konce týdne rozsáhlá aktualizace o všech prkotinách, které mě za ty dva letní měsíce potkaly ať už se to týká psů, nebo ne. Příští víkend také plánuji výlet do Adršpachu a to s námi nějaká ta psiska jistě pojedou a také na Rakovnicko, takže bude zase "pár" fotek (asi tak tisíc počítám) a jistě mnoho humorných zážitků, které se na mě pořád lepí ať jedu kamkoliv.

Joy stále ještě nehárá, krýt budu asi až na jaře, protože na zimu už štěňata nechci.

Pro dnešek je důležitá ještě informace o tom, že s Helenou plánujeme opět Posázavskou stezku. Bližší informace by měly být k dispozici ke konci týdne a budeme moc rádi, když s námi vyrazí i ti, kterým to na jaře nevyšlo.

Přeji všem hezké pondělí.

Jestli znáte ve svém okolí nějakou kozu a zároveň máte nějaký problém se svým operátorem, zejména s Telefonicou O2, klidně to běžte řešit s tou kozou. Výsledek bude co do úrovně rozhovoru i jeho produktivity naprosto stejný.

Představte si situaci, kdy vám ve dvě ráno začnou na mobilu pípat příchozí SMS z čísla 999888, které vám sdělují, že na trase Praha - Brno je uzavřen levý jízdní pruh, že na trase Olomouc - Brno leží na vozovce jakýsi předmět a že kdesi u Pelhřimova to do auťáku napálil kanec... představte si situaci, kdy vám během noci takových SMS přijde zhruba patnáct a během následujícího dne asi 400, pro lepší představu - nabíhají vám na mobilu neustále jedna za druhou. Svojí představu si doplňte ještě o fakt, že jedna tato SMS ze systému SMS Dopravní zpravodajství stojí 2,90 Kč a především, že jste si takovou službu vůbec neobjednali. Takže co v takové situaci uděláte? správně, vytočíte "hvězdičkujedenáct", případně "hvězdičkuosmdesátosm"...

... vyčkáte, až se automat vykecá, protože se potřebujete dozvědět, pod kterou volbou se fláká operátor. To jen na poprvé, pak už to tam samozřejmě mrskáte rovnou.

Takže jste se úspěšně probojovali - máte-li štěstí a dostatek trpělivosti - přes automat až do fáze "dobrý den jak vám mohu pomoci" a všechno tomu chlapci ochotnému, chápavému, vysvětlujete. Po zhruba desetiminutové konzultaci tohoto "specialisty" s technickým oddělením je vám sděleno, že " z čísla 999888 ( O2 Active -http://doprava.o2active.cz/?p=trasy# ) vám nemůžou žádné zprávy chodit, protože jste si tuto službu nikdy neobjednali... a když jste si jí neobjednali, nemůžou vám to ani zrušit, že, to dá přeci rozum... tento moment je obzvláště náročný na psychiku, protože během toho telefonického rozhovoru vám v tom mobilu pípaj ty esemesky, pěkně jedna za druhou, za ten jeden hovor je jich asi tak pětatřicet a ten klučina pořád trvá na tom, že se vám to jen zdá. Nakonec, aby se vás zbavil, slíbí, že "to teda zadá technikům písemně do systému" a nazdar. Po zhruba čtyřech dalších hodinách, kdy vám vibrující telefon pochoduje po stole i s vašima nervama udělate co? správně, zase vytočíte "hvězdičkujedenáct". Nebudete už ale vyčkávat, až se automat vykecá, nýbrž tam rovnou fláknete pětku a pak jedničku. Máte-li dotykový displej, je třeba se vzhledem k celkovému rozpoložení trochu krotit, abyste si jej nedopatřením nepromáčkli, přeci jen, ten chudák za to nemůže.

Takže jste se zase dopracovali k "dobrý den jak vám mohu pomoci"... nebudete mu říkat, že "von určitě nijak", byť vás to k tomu nutkavě poňouká, ale hezky to všechno zopakujete znovu, protože předtím to byl Franta a teď je to Pepík a ten to ještě neslyšel. Pepík nejen, že to ještě neslyšel, ale von to ani nikde nevidí, ten požadavek, určitě jste ještě nevolali... tady doporučuji panáka, nebo čokoládu, podle toho, co komu vyhovuje nejlépe. Nicméně, poté, co vás Pepík vyslechne, zdá se mu situace vážná a souhlasí s tím, že je přinejmenším značně obtěžující. I přislíbí tedy, že požadavek určitě do systému zadá. Dalších třicet esemesek. Vypínáte mobil. Mobil potřebujete, zapínáte mobil. Dvacetšest nových SMS. Vytáčíte "hvězdičkujedenáct"... tentokrát vám chce pomoci slečna. Znovu všechno zopakujete. Slečna je milá, plná porozumění. Předává to okamžitě jiným technikům. Určitě vám to nebudou fakturovat a kdyby náhodou, určitě to pak přefakturujou, spolehněte se. Děkuji. Patnáct esemesek. Po osmé večer voláte ze zoufalství známému, který "tam" pracuje, byť víte, že on je taková kapacita, že dělá v úplně jiných sférách. Ale tonoucí se stébla chytá. Dozvíte se, že v ten moment pro vás může udělat jen to, že vám úplně zablokuje příjem SMS, což má pochopitelně i své nevýhody. Vy ale víte, že i když vám nic neslíbí, udělá pro vás maximum a na noc vypínáte mobil. Ráno zapínáte mobil a už to jede. Třicet dva nových SMS zpráv. V Praze před Barandovským mostem směrem od Plzně vám doporučují dodržovat rychlost. Na D1 je od 118.5 km do 118.9km neprůjezdný levý jízdní pruh. Na R46 od 35.8km do 37.6km ve směru na Olomouc je neprůjezdný levý jízdní pruh... Vytáčíte "hvězdičku jedenáct"... dozvídáte se, že problém už se řeší a PORUCHA by měla být odstraněna nejpozději do 9.8.! No to je super, takže už jen nějakých v průměru 2400 SMS, když to půjde stejně jako dosud a bude pokoj... ale tak aspoň se dozvídáte něco KONKRÉTNÍHO, že. Telefon zanedlouho přestává fungovat a hlásí "žádné služby". No vida, taky řešení :-)

Dále už jen hodně stručně, protože už toho na vás musí být dost.

Později dopoledne přichází SMS. Jsem v síti. Plížím se k mobilu. Studený pot mi vyráží na čele. S obavami hledím na displej. Není to dopravní zpravodajství. Je to normální esemeska. Od normálního smrtelníka. První za skoro dva dny. Nejsem v síti. Jsem v síti. Žádná esemeska. Esemeska. Kamarád. Žádná esemeska. Esemeska. Přítel. Začíná mi to chybět, nevím, co se děje na silnici v Břeclavi. Kurňa, sem si na to vlastně tak nějak zvykla...

K večeru mi přichází SMS... píše mi O2!

nemusím...

To jsem se tuhle třeba dozvěděla od jednoho svého kolegy, že záliba v každodenních kafíčkách u slečny sekretářky je vlastně něco podobného, jako třeba modelářství... lepení letadýlek, třeba, chápete, ne?
Já se teda v modelářství nevyznám, ale nepřijde mi to moc podobný. Obzvláště ne za daných okolností.

A co je dál nového?

- mám žaludeční vředy z toho, jak ničemu nerozumím

- čuby mi línaj, přijmu brigádníka na sběr chlupů, platím těma chlupama

- brzy zase pojedu do Speřic a vyfotím si tam "úžasného psíka" :-)

- brzy budou nové fotky Alishy

- Joy bude letos kryta, tedy plánujeme štěňata

- Esterka bude na klubové výstavě v Pardubicích

- Esterka bude letos bonitována

- a to bude tak asi všechno...

Na závěr jedna "tématická" fotka, resp. printscreen z dopravní kamery na D1, který se mi podařil zachytit včera. Možná pro někoho moucha nic moc, ale mě se to líbí :-)

... a se mnou je tu nějaká ta zhruba tisícovka nových fotografií, poněvadž, jak už bylo několikrát řečeno, já jsem prostě magor. To třeba v Ratmírově jsem byla schopná nafotit za dva dny téměř osmigigovou kartu a nebýt Kristíny Hejdukové, která se mnou strávila večer v chatce za účelem stažení fotek do jejího notebooku, zatímco chudinka Jakub se nudil sám v sousední chatce, měla bych na třetí den po ptáčkách...

Trochu podobné to bylo i s focením na dovolené, ale tam jsem tedy těsně vyšla, snad proto, že jsem sebou měla pro sichr notebook. Takže nějaký ten zlomek fotek z dovolené jsem vybrala a jsou zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/A_Lipno_2011_a_Ashley_z_Lomu_ve_Skale/ ... jestli vás nebude pohoršovat, že tam je občas nějaké to moje děcko, vůbec nééé kýčovité krajinky a motivy a k tomu ještě nějaká ta architektura, určitě se podívejte, protože také je tam náš Ashley, jediný kluk z našich podzimních štěňátek! krasavec! plnochrupý... sebevědomý gentleman... na podzim k vidění na výstavě v ČB a nejen tam... příští jaro snad bonitovaný...

No tak, nechme toho, protože, zjevně, se štěňaty je to jako s dětmi, jsou ty naše prostě nejhezčí a jsme na ně patřičně hrdí, že... (teda v případě našich dětí jen do puberty, pak jsou to zmetci a hrdost se ztrácí, kdežto puberta našich odchovanců už nás tak nějak nezajímá a jsou to pořád naše "psí miminka", takže hrdost trvá)

"Fejsbukáři" si ovšem mohou ušetřit kliknutí, protože je to až na několik nepodstatných rozdílů skoro to samý, čím jsem je měrou vrchovatou nakrmila již zkraje (minulého) týdne.

A jinak, pokud stále čekáte na pokračování fotografií z Ratmírova, jsou konečně od včera zde http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Maly_Ratmirov_2._cast/ a pochopitelně též na FB.

Hlavně ale nepočítejte s nějakou slušnou skupinovkou. Jak už jsem psala na FB, to já prostě neumím a neumím a neumím.

Když už jsem zabrousila do toho Ratmírova, slibovala jsem, že budu po návratu z dovolené podrobně referovat o tom, jaké to tam vlastně bylo. Ale to jsem si tedy docela naběhla, protože to už je na mě docela dlouho a navíc já mám v mozku jen jeden obvod (někteří to na mě jistě už poznali) s jednou odbočkou do místa odborně zvaného "nucleus suprachiasmaticus", který převádí optické signály na nejvyšší vegetativní centra, pro názornost a pro mně typický příklad - vidění jídla = slinění, v čemž jsem ovšem dosti podobná našim čubám... takže jestli si něco opravdu tak dobře pamatuju, že bych o tom mohla i s poměrně dlouhým odstupem psát, tak je to to, že tam velice chutně vařili a že pokud už někdo nemohl dojíst, určitě se na mě - a abych v tom nebyla sama, tak i na Verču - mohl s důvěrou obrátit. Nejbližší spolustolovníci měli dokonce přísně zakázáno krácení vlastních porcí hned při odběru u okénka, protože to by přeci byla škoda, když jsem tam já. A Verča. Žádný "vezmu si jenom dva knedlíky"! hezky plnej počet a nejlépe ještě dva navíc, aby nebylo málo... Takže o jídle bych mohla referovat, to jo. Nebo třeba o tom, že mi v důsledku permanentní nepřízně počasí zvlhly šeltie, boty, oblečení, vodítka a vůbec všechno. V chatce bylo pocitově asi tak stejně jako venku s tím rozdílem, že se tam na mě škodolibě usmívala prázdná kamna. Někteří prozíravější účastníci tábora si ještě před započetím monzunových dešťů nasbírali něco málo dřeva od táboráku a ukryli si jej na verandy svých chatek, ne tak ovšem já. A kromě toho jsem sebou neměla pilu ani sekyru. Sice sebou běžně v autě vozím dva až tři kusy od každýho druhu, ale tentokrát jsem výjimečně opomněla. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vydat na loupežnou výpravu, protože takovou pěknou hromadu nasekaných dřívek měl správce kempu v oploceném přístřešku za sociálkama, že by byl hřích toho nevyužít, obzvláště, když zpoza pletiva trčel takovej šikovnej klacíček, abych si mohla pěkně přihrnout ty nejlepší kousky. První výprava byla ve znamení mírné nesmělosti. Abych byla nenápadná, zanechala jsem psy v chatě a dělala jsem, jako že jdu na záchod. Po cestě jsem ovšem zjistila, že dvě slečny předemnou mají naprosto stejné úmysly, což mě maličko dodalo odvahu a tak jsem přestala dělat jako že jdu na záchod, ale že jdeme kolektivně na dřevo - přeci jen, ve třech se to lépe hrabe. Jenže zatímco děvčata si klacíčkem skromně přihrábla pár drobných kousků na zátop, já se vytasila s taškou od Alberta a jala se jí pěchovat až po okraj, protože nejsem přeci žádnej troškař a hlavně co bych neudělala pro ta má mokrá, chlupatá, smradlavá zlatíčka. Ale když jsem se pak s tou napěchovanou igelitkou vrátila do chaty, zjistila jsem, že ty dvě škeble se mezitím pohodlně osušily v mojí posteli, ačkoliv měly samy pro sebe vyhrazeno prázdné dvoulůžko a na něm rozloženou svojí psí deku.

Během pobytu v Ratmírově jsem pak takových výprav s "igelitkou" podnikla ještě několik a musím s hrdostí říct, že když už jsem věděla jak na to, šlo mi to celkem rychle a zaměřovala jsem se výhradně na ty nejlepší kousky. Takže se to tam v té chatce dalo celkem slušně přežít.

Jinak bláznivá Esterína si hned druhý den přivodila při běsnění na kluzkém povrchu zhmoždění přední tlapky, takže dostala od přítomných veterinářek nařízený klidový režim, což představovalo venčení na vodítku a válení se v (mojí) posteli v chatce. Dovedete si asi představit tu nudu... ještě předtím jsme ale měly možnost se s Esterínou předvést coby "agiliťácké naděje nevídaného formátu". Akorát, že jsme si trochu vyměnily role. Zatímco já prolézala tunelem, vona to frajerka tvrdošíjně brala kolem a ještě po mě loupala očima jako že "dost zdržuješ Kučerová". Bylo to docela vtipný, a to obzvláště pro přihlížející, protože prý tunel vypadal jako těhotná housenka, když jsem se v něm vrtěla, což se mě teda trochu dotklo :-)

To Joy po mě sice taky loupala očima, jako že "dost zdržuješ Kučerová", ale narozdíl od Esteríny, ona tunel profrčela než by člověk řekl švec. Takže Joy kdyby mohla, tunelovala by a skákala ještě dnes. Je jí u mě trochu škoda, musím říct... Kdyby si někdo snad chtěl půjčit jednu bláznivou šeltii k agility, že jí jako patřičně vycvičí a občas s ní něco zaběhne, prosím, dveře má u nás dokořán otevřené... aspoň by byl od ní klid, od můry jedný uštěkaný.

Jinak speciálně Joy si během pobytu v Ratmírově užila volnosti měrou více než vrchovatou, protože zatímco já jsem především zběsile fotila, ona si tak nějak žila svým vlastním životem a trajdala si po táboře dle libosti. A tak jestli je někde na fotkách nějaký bezprizorní pes, případně jen ocas, nebo kus ucha, je to jistě naše Henriová.

Kromě tréninků agility se na táboře cvičil i dogdancing. Upřímně, není to nic pro mě, ale fakt je ten, že výkony některých jedinců byly obdivuhodné a to zejména při zkouškách, které se konaly v pondělí. Nerada bych byla konkrétní a někoho přímo jmenovala, protože pěkně to zvládli v podstatě všichni, ale jeden trikolorní pes ze Zvičiny to měl prostě takový, jak bych to jen řekla... prostě nejvymakanější a jmenoval se...

...Monty

Kromě bohatého programu pro psy a jejich páníčky a tedy řady možností jejich sportovního vyžití, nabízel pobyt v Ratmírově i jakousi funkci společenskou, kdy si mohli majitelé šeltiček vzájemně vyměnit zkušenosti, sdělit své názory a postřehy a to hlavně o těch, kteří se tábora nezúčastnili :-) žertuji, samozřejmě... fakt je ten, že večer se obvykle pořádaly různé tématické besedy a celkem slušně se dalo diskutovat i u studny před jídelnou... kdyby se vám snad někdo snažil namluvit, že jsme se tam jednoho dne po snídani zakecaly s Magdou a pak jsme šly rovnou na oběd, určitě mu nevěřte, protože před obědem jsme si ještě stihly dojít do chatky pro stravenky :-)

Naprosto super byla pak pondělní ukázka závodů ve flyballu a musím říct, že tato disciplína mě fakt baví a hrozně se mi líbí. Jak je mým zvykem, přemýšlím o věnování se tomuto kynologickému sportu už celkem dlouhou dobu, tím spíše, že Joy se, jako vášnivý aportér a "magormíček" pro toto evidentně narodila, ale vždy se bohužel vyskytnou nějaké objektivní překážky, proč jsem s tím ještě dosud nezačala :-) Znáte to taky, nebo jsem v tom sama? :-)

Na závěr pobytu pak probíhaly soutěže o ceny (haló, sponzoři, to je pro vás!)

Kromě tzv. "Sranda závodu", sestávajícího ze tří disciplín a to slalomu se zahradním kolečkem v němž je usazen (uležen, ustán) pes, trojitým oběhnutím židle na níž sedí pes a nejrychlejšího přivolání, se konaly též závody agility ve dvou kategoriích ( začátečníci a pokročilí ) a závod poslušnosti. Nutno říci, že některé šeltičky měly pro srandadisciplínu "jízda v zahradním kolečku" pramálo pochopení a odmítaly dělat svým páníčkům, natož přihlížejícím, šaška :-)

Do posledně jmenovaného závodu, tedy závodu v poslušnosti, jsem hrdě přihlásila Joy, jako že brnkačka a dokonce přihlašovací listinu jsem při obědě uchvátila jako první, což znamenalo i startovní číslo 1. Jenže ta kvočna rozlítaná, po třech dnech "dělámsinaprostocochciprotoževodítkonaměnemášužsemhorozkousala" si jednak odmítala stoupnout na povel a jednak si ode mě při chůzi u nohy opět držela patřičný odstup, snad pro případ, že bych byla prašivá, nebo něco podobného, když jsem za celou dobu pobytu téměř nenarazila na teplou vodu. Přesto jsme skončily na pěkném třetím místě, což jsem, upřímně, ani nečekala. Díky tomu jsem se ale přesvědčila, že se opravdu nevyplatí spoléhat se na to, že tento pes párkrát předvedl pěkný výkon a že Joy není "Arianahovawart", která jakmile něco umí, umí to prostě natrvalo. Henriový se to zkrátka musí pravidelně, znovu a znovu vtloukat do hlavy a to nejlépe dubovou palicí. Jo, když jsem zmínila tu dubovou palici, tak jsem si taky vzpomněla na poměrně složitý proces lákání šeltií do chatky. Probíhalo to asi následovně:

Obě šeltie jsou venku. Jedna z nich je kdesi v západní části tábora, druhá ve východní části tábora, což v detailu znamenalo, že Esterína somrovala v chatce u Smrčků a po ose dál a Joy zhruba na ose Vávrová - Ocetková - Habrová. Po mém pronikavém hvízdnutí, jež bylo jistě slyšet až v Jindřichově Hradci, se obě šeltie s pár zastávkama na očmuchání křovin navrátily před mojí "boudu" a s předtuchou zrady takticky vyčkávaly dalšího. Nějaké to "holky domů" se naprosto míjelo účinkem, protože ony jsou od srdce i od výchovy dost svobodomyslné, což pochytily jistě ode mě a venku je to samozřejmě mnohem zajímavější než v chatce. Takže jsem byla nucena použít primitivní prostředky cílené na pudy. "Holky papat" tedy trochu zafungovalo, ale většinou se mi podařilo dostat dovnitř jenom jednu z nich, zatímco druhá vyčkávala před verandou ověření, zda-li náhodou nekecám. Já jsem v tomhle případě fakt nekecala, ale ty škeble se neuměly pořádně dohodnout a tak v okamžiku, kdy i ta druhá podlehla mému lákání, ta, co už byla v chatce, vyběhla najednou ven a mohla jsem začít znovu. Takže v takových chvílích se mé myšlenky ubíraly někam k té dubové palici a proto ta asociace.

A dále z Ratmírova jen v bodech:

- Flip mi označkoval fotobrašnu a vzhledem k tomu, že jsem téměř vzápětí odjížděla na dovolenou, dávala jsem si tam sakra pozor, jestli se mi okolo ní ochomejtá pes, nebo fena. To jsme takhle obědvali v jednom penzionu mezi Černou v Pošumaví a Frymburkem a hned po příchodu vidím domácího "penzinovaného" jezevčíka. Po ujištění, že je to fena, jsem tedy nechala brašnu na zemi, ale na Lojzovkách u Randáků a i na jiných místech v pošumaví jsem jí věšela skoro na stromy. Flipe, díky...

- všechny fotografie ostatních fotografů z Ratmírova jsou pěkné s výjimkou těch, na kterých jsem já

- v Ratmírově čepovali tři druhy piva - Plzeň, Gambrinus a Regenta... než ale jakékoliv pivo stihlo u pípy "dojít", chcípli jste žízní, případně přestali vydávat oběd (večeři)

- brousila jsem si zuby na ten parní vlak, jak si ho pěkně vyfotím, ale dostala jsem se jen k tomuhle:

ztímco dámy Eva, Petra, Verča a spol., ukořistily toto:

Celkově byl "Víkend se šeltičkou" v Ratmírově opravdu vydařený, pominu-li tedy počasí. Mě se tam moc líbilo a určitě se podobné akce opět zúčastním. Otázkou je, zda budu mít sebou opět dva psy nebo už tři... :-)

Nějaké souhrnné informace o akci se můžete dočíst také zde, na oficiálních stránkách setkání...

Celkově vydařená byla i dovolená na Lipně. Oprostím-li se od zjištění, že dospívající mládež, jež je nucena absolvovat nudnou rodinnou dovolenou, se umí tvářit jen dvojím způsobem:

1.) naprosto neutrálně bez náznaku jakýchkoliv emocí, abyste si snad nemysleli že je s vámi nějaká extra zábava, i když program byl celkem ucházející a pubertální ratolestí akceptován. Tento výraz byl ovšem zachycen opravdu pouze v ojedinělých případech, v našem případě při prohlídce zámku v Českém Krumlově na trase č. 1, při koupání v Lipně za teploty 28,8 stupňů celsia a při fárání do grafitového dolu.

2.) naprosto znechuceně ve všech případech zbylých, to znamená při prohlídce zámecké zahrady v Českém Krumlově, při trávení společných večerů, při procházkách po okolí atd.

Jediným, avšak naprosto pomíjivým okamžikem, kdy se puberťák tvářil více než angažovaně a snad i projevoval náznaky nadšení, byla doba, kdy se snídalo, obědvalo a večeřelo...

Jinak se nám dovolená vydařila. Počasí nám přálo, až na celkem slušné večerní bouřky, které proběhly i celostátními médii. Tady snad stojí za zmínku jen můj dialog s Milošem během jedné z večerních bouří, kdy jsem pojala podezření, že trávník u chaty je posetý kroupami. Dostalo se mi odpovědi, že jsou to sedmikrásky. Po skončení bouře se jal soused zkontrolovat, zda mu "sedmikrásky" nepoškodily karoserii automobilu. Jo, holt Miloš má vždycky ve všem jasno. To si v podobném smyslu vybavuju, jak zhruba před patnácti lety začalo ulice v Lysé projíždět auto se signálním tónem "táda dáda dádádá", tenkrát novinka, a Miloš na to, že "vykupujou kožky" (pro neznalé - králičí kůže), měla jsem určité pochybnosti, ale samozřejmě, on to ví stoprocentně, pač narozdíl ode mně, Pražandy jak poleno, on je skoro Lyskej patriot... týden na to si Miloš z auta vykupujícího "kožky" odnesl polárkový dort značky "Family Frost", ale nesmí se o tom moc mluvit...

Na Lipně jsme se také setkali - poprvé od odběru - s našim odchovancem Ashleym, jak již bylo avizováno dříve a s jeho páníčky Líbou a Vláďou. Prožili jsme společně téměř dva dny a bylo to opravdu super. Vzniklo z toho spoustu fotek a spousta sympatií, pro některé bohužel až bolestných, což pro mě bylo značným překvapením. Někteří zjistili, že mají spoustu společných zájmů, spoustu společných vlastností a postojů. Vzniklo další přátelství, ke kterému nám dopomohlo další z našich štěňat. Měli jsme obrovské štěstí. Zdena, Helena s rodinou, Randákovi i Katka... všichni se stali našimi přáteli a se všemi jsme a do budoucna snad i budeme v trvalém kontaktu. Tím jsem se dostala k našim štěňatům, kterým v červenci bylo 9. měsíců...

Ashley: o něm již byla výše zmínka. Je to robustnější pes, ale v mezích standardu. Moc pěkně stavěný, momentálně puberťák se vším všudy. Má všechny zoubky a je to můj oblíbenec. Krásný pes.

Aisha: elegantní princezna, trošičku primadona, majíc Zdenu patřičně omotanou okolo tlapky, ale jinak krasavice, na FB sklízela celkem úspěchy. Protože jí neznají jinak by si z ní všichni udělali předložku do koupelny...

Živel... co víc dodat... Katka mi poslala fotografie devítiměsíční Máši s následujícím popisem:

Myslím, že to Katka vystihla velice vtipně a velice trefně :-)

Ještě přidám jednu fotografii Máši:

No a ještě zbývá Alisha. Helena je ovšem nyní na dovolené, takže se sejdeme až v příštím týdnu a pak budou i čerstvé fotografie. Alisha nám už přerostla, ale jinak je to pěkná kočka a je miláčkem rodiny.

Sakra, to už je zase hodin. Kdyby vás to zajímalo, tak tenhle článek mám rozepsaný už čtrnáct dní. Dneska jsem tomu věnovala nebývale mnoho času, ale zase na úkor spaní. Ach jo.

Nicméně, další aktualizace už by měly probíhat opět standardně, což znamená, že když řeknu dejme tomu v neděli, další pátek by tu mohlo něco přibejt... ba ne, určitě brzy přibudou fotky Alishy a i něco dalšího, ale to se spíš budu potřebovat "vykecat"...

Nezbytné video, věnované jisté osobě, která bude vědět, protože po textové stránce to přesně sedí... a kromě toho ta písnička je naprosto skvělá a zpěvačka též...

torment me...

... o tom, co bylo a co bude. Tak předně, máme za sebou Víkend se šeltičkou v Ratmírově...

Jasně jsem vám říkala, že máte držet palce, aby nám to tam nepropršelo! a vy co? a vy evidentně nic...

A za tu vaší dobrotu máte na FB a na Rajčeti http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Maly_Ratmirov_2011_-_1._cast/ jen polovinu fotek a zbytek, plus podrobné vyprávění o Ratmírově (například o tom, že když kradu dřevo za účelem záchrany života svého a svých šeltií, tak nejsem žádnej troškař a samozřejmě i o celém průběhu), budete mít za trest až potom, co se vrátím z Lipna, kam odjíždím PRÁVĚ DNES. Na Lipně se mimochodem setkám s našim odchovancem Ashleym, takže konečně budu mít jeho nové fotografie a poprvé od odběru ho pořádně pomuchluju.

Takže za týden článek o Ratmírově, o včerejší návštěvě v Ďáblově studánce a o "Ešlíkovi" na Lipně... a samozřejmě ty fotografie.

Mějte se krásně!

Love You...

A je to tady, čeká mě 14 dnů dovolené... zítra odpoledne sbalím obě šeltie, nacpu je do přepravky a vyrážím směr Malý Ratmírov. Jako správná lama, která to vždycky vezme nějakou zkratkou, jež je sice delší, zato méně pohodlná, jsem si pro jistotu dneska několikrát projela celou trasu po mapě a rovnou v ortofoto zobrazení, abych naprosto přesně věděla za kterou pumpou či stromem mám odbočovat, protože rozhodně nechci dávat příležitost té Máně "pokud je to možné, otočte se a jeďte zpátky"...

Myslím ale, že Máňu použít nebudu muset a tak snad do tábora do večeře dorazím. Takže, ti, co ještě vydrželi navštěvovat můj Blog, na němž se v měsíci červnu objevily celé 2! - slovy "dva" absolutně nezáživné příspěvky, a kteří do Ratmírova nejedou, mějte se tu moc hezky...

Držte nám palce, ať nám to tam neproprší a snad i bude v nějaké rozumné době po mém návratu nějaké povídání a samozřejmě i fotky...

V minulých dnech oslavili někteří členové naší smečky narozeniny. Naše Arča vstoupila svými osmými narozeninami do veteránského věku, ale jediné, co prozrazuje její věk jsou zuby. A já jí furt říkala, koukej si to pravidelně čistit, kdo tě má pak líbat, ale ona ne, peče na to a ještě mi na procházce klidně hodí slint přímo do obličeje, když zrovna relaxuju na louce. Bleee...

Druhým oslavencem je naše Joy, která oslavila přesně půlku toho co Arča a je po těch štěňatech tak zkrásnělá a konečně tak pěkně chlupatá, dokonce už má i ocas, že jí snad dopřeji letos ještě nějaké výstavy a hlavně ty podzimní zkoušky, když jsem ty jarní totálně zazdila. Další krytí Enjoy tedy na stoprocent proběhne, ale asi až z kraje příštího roku. Plánovaný otec zůstává stejný, je to domluvené a bude jím krasavec Embargo z Ďáblovy studánky.

I když... teď když koukám na ty fotky štěňat... sakra fakt nevím, jestli to vydržím... no uvidíme. Každopádně Esterku budu uchovňovat až v příštím roce, takže pokud se rozhodnu krýt joy až příští rok, letos žádná štěňátka nebudou.

V minulém příspěvku - a už je to dost dlouho - jsem slibovala, že budu fotit výcvik šeltií v plavání. Ono by to šlo, ale tak na naší zahradě, vzhledem k počasí, že... takže následující týden slibuje počasí k tomuto účelu ideální a tak pokud mě zase nevytíží a nenas.... v práci, dotáhnu to snad nějak do konce. Když už jsme u té práce, opravdu velmi vážně uvažuji nad změnou. Protože takhle by to nešlo, nejen, že nemám čas na nic, ale dokonce ani náladu vůbec na nic. Jediným slušným rozptýlením byla třídenní Letní škola Národní sítě zdravých měst v Kroměříži http://www.nszm.cz/index.shtml?apc=r2192725b, ale to bylo zase tak pekelně náročný, že jsem se z toho dostávala skoro týden. Přeci jen, není to žádná prča, v mém věku... už jen najít hospodu, kde točí Plzeň, to je v Kroměříži kumšt, takže ponejprv musíte zdolat mnoho Zubrů a jiných výčepů a když narazíte na Plzeň, už máte hnedle sraz u Černého Orla, místního pivovaru, kde mají nejen výborné pivo (bohužel i šestnáctku) , ale i skvěle vaří... ale mají taky zavírací hodiny... co mě ovšem nejvíc dostalo, když mi kolegyně v půl třetí ráno v nějakém klubu, toho večera už asi třetím, na můj nesmělý dotaz, zda už nepůjdeme na penzión odvětila, že je se mnou h.... a že oni jdou hledat nonstop... "oni" znamenalo ona a kolega z Prahy 7, který byl v bezvědomí a majíc hlavu pevně připlácnutou na barový pult, z úst mu roztomile vytékala slina na džínsy... bohudík jen za tu slinu... (mám to i na fotkách, ale nepřijde mi košer to sem dávat) a tak to bylo každý den, takže jsem já, hodná holka, vždycky putovala noční Kroměříží sama do penziónu "Holub", mimochodem super ubytování, a poctivě se hlásila e-mailem dotyčné osobě, že jsem již v pořádku na pokoji a sama, což dotyčná osoba patřičně ocenila hned z pátka na sobotu a nakonec i v pondělí. Děkuji, nikdy ti to nezapomenu.

Na druhou stranu, taková akce má i svá pozitiva... nevím, zda to tak cítí, či si to dovedou představit i ostatní, ale najednou jste strašně svobodní. Nikdo po vás nic nechce, tedy kromě té účasti na seminářích a trapného vystupování na kameru (z něhož jsem asi třikrát utekla)...

ale jinak... například děti ani žádní další rodinní příslušníci neexistují... žádné vaření, žádný úklid, žádný management času... jste vlastními pány... přijdete do pokoje a tam máte ustláno, složené oblečení, doplněný bar... já chci taky domů pokojskou!!! ... ráno se vás ptají, co byste rádi k snídani... v noci si můžete přijít kdy chcete a odejít kdy chcete... denní program? je horko a krásně a to bylo v Kroměříži po celou dobu (jinde zuřily bouřky), tak se vysprchujete a přemýšlíte, zda dáte přednost exkurzi v Květných zahradách nebo posezení v zahradní restauraci v "Uličce"... samozřejmě, vzhledem k okolnostem zvítězí ta druhá možnost. No a pak pokračujete dál a nikdo vás netrpělivě neočekává... můžete si dělat naprosto co chcete. Pro mě báječný pocit...

Ale zpět z báječné Kroměříže do běžné reality...

Psala mi Hanka na FB, že vzhledem k hárání Emušky se nezúčastní Víkendu se šeltičkou v Ratmírově. Moc mě to mrzí, fakt...

Nicméně, my se každopádně zúčastníme a už se moc těšíme!

A na závěr malé pojednání o tom, co je to " ryzí lajdáctví "...

Ryzí lajdáctví je stav, kdy vám pubertální syn, na snímku se svojí třídní(!)

přinese na vysvědčení čtyřku z matematiky, zároveň s diplomem za "prokázání výjimečných schopností při řešení matematické soutěže Taktik ve školním roce 2010/2011" ...

A na úplný závěr video, či spíše singl, který mě dostával z deprese zapřičiněné L.V., ale i dalšími osobami...

Takovou dobu a ani řádka... jenomže já za to nemůžu, protože kdybyste věděli, co se mi stalo, hned byste to chápali. Já jsem se totiž šíleně zamilovala. Nešťastně zamilovala. Pořád teď jen sedím, čučím na monitor na plochu, kam jsem si umístila jeho fotku jako tapetu a nejni se mnou vůbec žádná řeč. Hlavou se mi honí různé myšlenky a odvážné představy - jak si to spolu užíváme, hlavně v noci, ty nekonečné vzrušující jízdy, on si přitom jen tak klidně a spokojeně mručí, ale když na to příjde, umí zabrat jako lev a ukáže svojí sílu... ale i přes den... prostě nerozlučná dvojka, jen já a on... tedy občas bych k nám snad i někoho přibrala navíc, ale to opravdu jen výjimečně... a hlavně - nikomu bych ho nepůjčila! nejhorší na tom je, že ho nikdy mít nebudu :-( on mě totiž nechce, nejsem pro něho dost dobrá. Ach jo, co mám dělat? Nezbývá mi asi nic jiného, než počkat, že to snad přejde. Stáhnu ho z plochy a vůbec už na něj nebudu myslet, říkám si, jenže ho bohužel dost často potkávám a to bolí... no posuďte sami, není krásný? (ale neříkejte to mému Ferdovi, mohl by se naštvat)

Tak nic, no, zpět z říše snů do reality, i když momentálně zažívám stav na pomezí těchto dvou dimenzí, neboť malý ďábel minulý pátek skutečně odcestoval na školku v přírodě, nevídané... to ticho tady... jenže tu ještě zbyl ten druhej, kterej včera odmítal jít s tříďákem a vůbec dělat cokoliv jiného, než dřepět v křesle u televize, protože byl přeci "Světový den proti dětské práci"... zmetek jeden :-) vůbec jsou to tady všechno neznabozi, co si neumějí vážit dobrého bydla. Tak kupříkladu ta potvora, zlovolná, černá Borodinová v úzké spolupráci s mrchou střapatou Simarcovou, teriérskou potvorou, rozcupovala zbrusu nové lože v jejich boudě a vystlala tím celou terasu. Nebo kocour Oskar, krmen superprémiovým krmivem, neustále odrbávaný, vyhlazený a jinak všemožně rozmazlovaný, zdrhnul střešním oknem z mojí pracovny a procházel se po střechách domů v naší ulici, nedbajíce nijak našeho milého volání a vybízení k návratu, ba ani následných ostřejších slov, výhružek a mávání grilovacím kořením... až teprve za pomoci sousedů, přistaveného žebříku a násady od koštěte bylo dosaženo úspěchu a tak se tu zase s námi povaluje.

Dnes jsem od Katky obdržela fotografie "naší" Mášenky a taky z ní roste pěkná slečna:

Já si teď odjedu hezky na pracovní cestu do Řížekromě a vrátím se až v pátek. Na následující víkend mám ovšem hodně plánů, mimo jiné hodlám učit šeltie plavat v jezeře a to zcela nenásilnou metodou, takže bude hodně fotografií a budou jen pro otrlé. V neděli pak přibude další aktualizace a v ní i maličko "reklamy" v podobě recenze služeb jedné firmy zabývající se dovozem aut ze zahraničí, ze zkušenosti tak solidní a veskrze sympatickou, že se s vámi o to prostě musím podělit, neb je to v dnešní době věc spíše nevídaná. Ale bude snad i jiné povídání, na které teď prostě není čas. Takže se tu mějte zatím moc hezky a nezlobte! A to platí pro všechny...

Pro zájemce z řad bližních a zasvěcených, co nemají účet, odkaz na facebookovou fotogalerii a fotky ze 4.6.2011

Trochu se mi líbí tenhle singl, hodil by se do toho Outlandra...

... a pořídila si nový počítač. Strávila jsem sice u výběru nejvhodnější konfigurace a dodavatele několik dní, či spíše nocí, ale zato jsem naprosto spokojená. Tedy alespoň prozatím. Navíc jsem si konečně wifinou spolehlivě zasíťovala i přízemí domu, za což děkuji především M.Š., který mi pohotově poskytnul potřebný hardware a ušetřil mi tím další tři probdělé noci nad výběrem "ápéčka". No a z toho vyplývá, že jsem konečně všechny mužský nadobro vypakovala ze své pracovny a že mi tu nebudou zaclánět pod trapnými záminkami jako je vypracování referátu do hodiny občanské nauky, což ve skutečnosti znamenalo rychle vobšlehnout něco z Wikipedie a vrhnout se na něco úplně, ale úplně jiného, nebo pod záminkou "jdu zaplatit důležitý účet" a přitom se jde zkontrolovat, jaký pěkný kurzy nám zase vypsal Tipsport, že... takhle jsem jim to tam dole všechno hezky načančala, maj to v Chromu pěkně všechno na lištičce v záložkách, ani prstíkem navíc nemusej hejbnout. Copak Miloš, ten je na tom s užíváním IT asi tak, že když jsem se ho zeptala, zda-li chce dole také nakonfigurovat do klienta e-mail, když už to dělám Dáňovi, odpověděl mi, že děkuje, ale že v nejbližší době malovat nehodlá... to můj starší syn už má spektrum zájmu o něco širší, přinejmenším o nějaké ty sociální sítě. A tak se zaregistroval na Facebook. V sobotu. V neděli už měl v přátelích celou školu a já asi o deset dětí víc, protože Alenka ze třídy je jeho sestra, Anička je jeho sestra, tamten je jeho bratr a ten další taky, takže jsme teď někde zhruba na devíti, prostě velká rodina, ani mě to nebolelo... Miloš se tváří pyšně, jakej že je to borec produktivní, ale vona ho ta sranda přejde, až nám ti nej kámoši - nově bratři - našeho puberťáka přijdou zase vyplenit lednici, tentokrát "ofiko", jakože přízeň, a slečny sestry se budou - taky už "ofiko" - v bikinkách a "nahoře bez" opalovat ve společnosti našeho playboye na naší zahradě, jako tomu bylo nedávno, kdy jsem se zcela neočekávaně v neobvyklou dobu vrátila z práce... musím říct, že mě to tehdy maličko vytočilo a že kabelčičky slečinek, ledabyle pohozené po našem obývacím pokoji, absolvovaly let vzduchem směrem ke svým majitelkám, zdrhajícím zatím směrem k zadní brance. To ale holky moc nevychytaly, protože tam je lom a cesta dolů není moc pohodlná. Ale zvládly to, šikulky. No nic, to jsem ale hodně odbočila, takže zpátky k Facebooku a už jen krátce. Tedy si založil ten účet a šperkuje to. Po chatu na FB mu doporučuju, ať si tam dá na ten profil nějakou slušnou! fotku a rovnou mu jednu posílám, i když je skoro rok stará. Záhy ovšem zjišťuji, že máme oba velice rozdílný pohled na to, co je to "slušná" fotka, takže zatímco já pokládám za slušnou fotografii toto:

on, argumentujíce tím, že na této fotografii NENÍ UČESÁN, vkládá si na profil fotografii operativně zhotovenou jednou z jeho "sester" (nosící bikinky) a na které je zřejmě ulízanej jak do tanečních, protože jinak by přeci nemohla bejt lepší...

Tak co byste tomu řekli... jako nehodlám mu to nějak rozmlouvat, stačí, když jsem mu u večeře řekla, že tam vypadá jako debil, ať se nad tím zamyslí, a že by nemusel pokládat talíř se zavináčema na učebnici přírodopisu. Tím byla má mateřská invence v tomto směru vyčerpána, protože co víc naděláte...

V sobotu se konala u nás v Lysé krajská výstava psů, které jsme se tentokrát nezúčastnili ani jako diváci, protože nám to prostě časově nevyšlo. Předvést se ovšem přijela do třídy dorostu naše odchovankyně Alisha, štěněcím jménem Dámička.

Od rozhodčího O. Vondrouše obdržela pěkný posudek a známku "Velmi nadějná"

Po skončení posuzování, resp. v době, kdy jsme se konečně dopravili na výstaviště, jsme si Bohuslavovi vyzvedli u východu a po krátké návštěvě u nás doma jsme se vydali na společnou procházku, ze které je pár fotografií zde na Rajčeti http://zlomu.rajce.idnes.cz/Alisha_z_Lomu_ve_Skale_na_navsteve_v_Lyse_a_spolecna_prochazka/ a také samozřejmě na FB.

Jinak naše štěňata oslavila už své sedmiměsíční narozeniny. Od Ashleyho žádné nové fotografie nemám, ale určitě budou nějaké v červenci. Katka od Máši má teď zkouškový, takže také nic nedorazilo. S Alishou a její rodinou jsme v kontaktu trvale, takže fotky jsou průběžně k dispozici a Zdena publikuje pravidelně na FB. Pro ty, kteří na Facebooku nejsou, přikládám fotografie půvabné sedmiměsíční Aishy, neboli Kominice:

A na úplný závěr se jen letmo vrátím k MVP v Litoměřicích...

Na klubových stránkách přibyly k výsledkům i fotografie od paní Evy Fialové a tak si máte možnost na vlastní oči udělat obrázek o posuzování pana rozhodčího Redlického, protože v tom aby se koza vyznala. Například tato fenka v mezitřídě, mimochodem Výborná 2, res CAC ... sem fakt doteď nevěděla, že šeltie má vypadat jako medvídek http://sheltie.cz/img/vystava_mlitomerice_2011/mailiee_zhd.jpg

Tady naše Esterka ve stejné třídě, Velmi dobrá 3 http://sheltie.cz/img/vystava_mlitomerice_2011/esterka_barabel.jpg

Zajímavě dopadla také třída mladých fen, kde první v pořadí a se známkou Velmi dobrá 1 se umístila tato fena http://sheltie.cz/img/vystava_mlitomerice_2011/joy_jay_ff.jpg a známku "Dobrá" si vysloužila - nevím proč - fenka http://sheltie.cz/img/vystava_mlitomerice_2011/angel_g_radan_bohemia.jpg...

Asi prostě nemůžeme všemu rozumět...

A už hodně dlouho tu nebylo nějaké to video. Takže tentokrát Black Eyed Peas, protože to mě momentálně docela baví, tedy ten singl hlavně...