Červenec 2013

Céčkaři oslavili sedm týdnů... a déčkaři jsou taky pěkní sígři...

29. července 2013 v 2:21 Aktuality
Letí to... nedávno jsme rodili a dneska už se to u nás na zahradě hemží pejsky, kteří jsou takřka připraveni odejít do nových rodin. Moc prostoru jsem jim na těchto stránkách nedala. Ne snad, že by nebylo o čem psát, ale není na to čas a nejsou k tomu podmínky. Opakuji to tady každý rok a rozhodně to není výmluva - v pracovně mám v horkých dnech přes čtyřicet stupňů a ani v noci to tady není lepší. Tady když si otevřete pivo, tak za chvíli ho vlastně znovu vaříte.
A ten režim těch štěňat! ten rozhodně člověku nedovolí se flákat někde u počítače, obzvlášť, když je těch vejrostků sedm... Trávím teď s nimi veškerý čas venku a dole v domě, kde je snesitelněji a kde jsou zvyklí večer řádit jak tornáda...

Pejsci to byli, jsou a vždycky budou velmi veselí, hraví a vždy překypující radostí ze života. Od té doby, co objevili nožičky a širý svět, byli nejveselejší okolo jedné ráno a největší radost ze života zažívali hned zase mezi půl pátou a šestou ráno. Překypovali právě tou dobou nesmírnou aktivitou, chtěli si napucnout pupky granulkami a potom vyžadovali zábavu.
Když jim bylo něco okolo pěti týdnů, začala jim být bednička (u nás je to spíš bedna pro bernardýna a deset bernardýnčat) malá. Možná ještě tak dobrá pro spaní, pro některé už ani na spaní, ale nikoliv jako místo pro zábavu. Bylo třeba se z ní tedy za každou cenu dostat... když to nejde, ječím, kvičím, vyju, prostě dávám všemi způsoby najevo, že rodná bedna je mi malá a že hodlám poznávat svět a to právě hned, za deset minut pět!
Postěžovala jsem si tehdy na toto téma na FB a dostalo se mi mnoha reakcí a rad. Dozvěděla jsem se například, že třeba Hančina štěňata to dělávala taky, ale jen pro to, aby si neznečistila pelíšek. Rozumíte tomu jo? Jako že se jim chtělo na záchod a nechtěla to udělat v bedýnce. Taková a podobná sdělení na mě působí stejně, jako když si jiné maminky povídají o tom, jak jejich ratolesti přiběhnou domů ze školy a hned se dobrovolně vrhají na domácí úlohy, aby pak mohly s klidným svědomím a radostně běžet na kroužek angličtiny pro pokročilé.
Takže prosím vás, tohle já neznám a to se fakt snažím... avšak navzdory mému snažení, moje děti si nikdy nebudou dělat dobrovolně domácí úkoly, nebudou chtivý mimoškolního vzdělávání (ani školního) a moje štěňata nehodlala uvědomněle opouštět bednu a vyměšovat se na určené místo... pravda je totiž taková, že moje štěňata si nejprve zadělala tu bednu, pak se z ní okolo té čtvrté, páté, za ukrutného halasu vydrápala, rozesela čtrnáct hovínek po koberci - to je v průměru dvě hovínka na jednoho, kdyby se vám to nechtělo počítat, okousala na co přišla, zalila laminátovou podlahu loužičkami a okolo sedmé ráno teprve odpadala. Někteří se v tu dobu drápali zpět do bedny, aby se mohli vyspat, někteří odpadli tam, kde to na ně přišlo.
Několik takových zábavných nocí jsme prožili někdy v polovině jejich pátého týdne... copak já, já jsem na ponocování zvyklá, ale "ON"? ... mám velmi tolerantního manžela. Kdo ho zná, a to je většina lidí, kteří chodí na tento blog, ví, že je to ryzí flegmatik, kterého nic nerozhází. Pravý opak mě. Musí mě mít opravdu hodně rád, protože jinak už by mě musel dávno vykopnout z domu i se všemi těmi uštěkanými psy a umňoukanými kočkami, králíky, ptáky a hyperaktivními dětmi, protože kdyby bylo jen na něm, nemáme ani psy, ani kočky a kdyby věděl, do čeho jde, tak ani děti. Tuhle při poslední probdělé noci jsem cítila, že i trpělivost flegmatikova má své meze, obzvláště, když jde spát v půl druhé a vstává v pět. Jeho hlasité hluboké dýchání, které doprovázelo vřískot štěňat dožadujících se noční zábavy, mluvilo za své. Neviděla jsem tedy tu naběhlou krční žílu, která je důkazem nejvyššího rozčílení flegamtika, ale uměla jsem si jí velice dobře představit...
Naštěstí už pak začalo být venku hezky... s příchodem teplého počasí, což bylo právě okolo jejich pátého týdne věku, jsme tedy štěňata nechali na zkoušku již přes noc venku s ostatními psy. A světe div se, nic se nestalo a od té doby spí naše štěňata venku v noře, kterou jim vyhrabaly jejich matky v době těsně předporodní, přesně tak, jak jim příroda káže. Dnes, když je jim okolo sedmi týdnů spí většinou na terase v boudě. Ne, že bych nenechávala i minulá štěňata přes noc venku, jen myslím, že když jsem je vyrazila z domu, bylo jim asi už šest týdnů. Tihle byli tedy o týden a půl mladší a věřte - nevěřte, nic se jim nestalo... mají stále všechny nožičky, i hlavičky na krku jim zůstaly, kupodivu...

Trávím s nimi každou chvilku... v noře ani v boudě s nima tedy nespím a občas si zajdu taky do práce, ale jinak je furt očumuju a fotím a mazlím a mám je jako mimina... biologické hodiny, chápete, ne ... jsem se přistihla, jak ty jejich čumáky rozkošný a jejich doteky a tulení ve mě provokují ty pudy mateřský... jen je pokojit... čím jsem starší, tím jsem v tomhle horší a začínám mít fakt problém vyrovnat se s tím, že budou za chvíli pryč.
Zajímavé při tom všem ovšem je, že vlastním dětem bych s chutí občas naprosto nemateřsky zakroutila krky.
No a jak jsem pořád s nima a pozoruji je, mám už je prokouknuté jako pod rentgenem...

Merlatá fenka a merlatý kluk jsou unikáti ve všech směrech. Disponují naprosto jedinečnou povahou. Jsou bystří, učenliví, absolutně vyrovnaní, velmi vyspělí, velmi nadaní a velmi... velmi velcí...

Cassius

Celeste

Oba dva se hodí na sport - na agility, na pasení, na sportovní výcvik, na jakoukoliv činnost, jen je jich škoda na gauč... přesto tam jeden z nich skončí, ale on si to bude užívat, protože je to vysloveně všestranný pes...
... oba dva jsou totiž zároveň velcí mazlové, mají to moc rádi a očekávají to, kdykoliv se objevíte v jejich zorném poli. Nikdy Vás neopomenou, vždycky pro vás mají ten chvost v pohybu, vždycky běží vstříc, vždycky dají najevo svojí radost a vždycky vám rádi ukousnou palec u nohy. Oba slyší již na své jméno a reagují na přivolání i zapískání.


Cassius, alias Kuki, medvěd, kámoš, srdce na pacce...

když spí, je k sežrání, když nespí, tak taky. Je to veselá kopa, šašek, divoch, všechno prozkoumá, ale pořád chlap. Když je potřeba, hraje na city, pak je úspěšný, kdo by mu odolal? Začali jsme mu říkat "Kuki" a skvěle na to slyší. Je dost "medvědoidní" a tlapy má jako lev, ale když ho chytí rapl, míhají se kolem vás jenom fleky. To ovšem nebývá tak často, Kuki totiž preferuje spíše silové sporty, dále činnosti zaměstnávající hlavu - například jak rozvázat návštěvě tkaničky u bot tak, aby si toho vůbec nevšimla, což při jeho velikosti a zjevu není vůbec jednoduché a hlavně, Kuki upřednostňuje člověčí společnost před vším ostatním. Kuki je totiž obrovský mazel a rád se chová, rád se přitulí a odpočívá. Často ho beru do náruče jako mimino, bříškem nahoru, to si vyloženě užívá a s oblibou si prohlíží a olizuje obličej. Pravda, dost se při tom pronese. Celkově je to velmi chytrý, velmi učenlivý, nekomplikovaný pes se super povahou. Kuki je již zadaný. Vzhledem k jeho předpokládáné velikosti v dospělosti a také vzhledem k výsledkům genetické analýzy, půjde nakonec do rodiny, kde bude skvělým společníkem a mazlem.


Celeste, alias Týna, inteligent s velkýma ušima...


Týna je povahou dost podobná Kukimu jen s tím rozdílem, že je o něco temperamentnější. Ačkoliv jsou na tom s váhou téměř stejně, ona má vysloveně sportovní postavu, takže se vleze všude, přeskočí všechno, vyšplhá kamkoliv a doběhne všude s předstihem. A vůbec, je to taková tryskomyš. Týna je zvyklá používat mozek. Jakkoliv to bude znít nadneseně, to štěně oplývá takovou mírou inteligence, že je mi chvílemi trapný jí tykat. Prozatím jsem ještě nepřišla na to, na co by ona neměla řešení, nebo co by nezvládala. Tuhle jsem na ní vyzkoušela svůj oblíbený test - kobercovou piškotovou stopu se třemi lomy... piškotová stopa se provádí tak, že se piškotem ryje do koberce až k místu, kde se piškot schová. Pejsek se pak "nasadí" na stopu a ukrytý piškot buď vyčmuchá, nebo nevyčmuchá. Vypadá to dost jednoduše, ale věřte, že ne každé štěně na poprvé obstojí. Týna nasála a jela jako fretka... nakonec, šlo o žvanec :-)
Týna má ovšem také extrémní zájem o exaktní vědy, přičemž mezi její hlavní obory patří botanika...

Takže abych shrnula naší Celeste... temperamentní, zvídavé, inteligentní, přátelské, absolutně nebojácné štěně maxi rozměrů. Předběžně je zarezervována do agiliťácké rodiny, což je budoucnost, která jí bude sedět, i když ona bude vyhovovat pro všechny psí sporty a výcvik.


Pak je tu slečna Constance, alias Kony, malý anděl s ďáblem v těle...


Tahle madam je něco podobného, jako ti dva výrostci zmiňovaní výše. Od samého počátku, kam čert nemohl, nastrčil Cassia, Celeste a Constance. O málo později tuto trojku doplnil ještě Damián, o kterém bude také ještě řeč...
Jak má Kony s výše jmenovanými společné rysy, v něčem se přeci jen liší - ona je nezbednice, dračice, pošuk... v jejím malém, drobném těle se kloubí snad všechny vlastnosti, které si jen u malého štěněte dovedete představit... je chytrá, rychlá, hbitá, vytrvalá, sebevědomá, urputná, tvrdohlavá, umíněná, vynalézavá, samostatná a navzdory svému zjevu i dost tvrdá. Na druhou stranu je neuvěřitelně přátelská absolutně ke všem, mazlivá, milá, sympatická. Neviděla jsem, že by se někdy něčeho zalekla, že by před něčím měla nějaké obavy, že by něco nevyzkoušela... Kony si sama určuje, co bude dělat a kde to bude dělat. Před nedávnem se naučila odcházet z domu na zahradu tak, že si sama otevírá dveře. Tedy ne úplně dveře, protože na kliku nedosáhne a navíc hlavní dveře se otevírají dovnitř, ale síťové dveře. To vám jsou třeba všechna štěňata v domě, vesele si okusují domácí vybavení, čůrají, kakají, zkrátka, všechna si hezky hrají ( tím mám na mysli, že devastují na co přijdou, případně se rvou jako koně ) a najednou se rozletí síť a Kony elegantně odkráčí ven... věřím tomu, že napoprvé se jí to povedlo víceméně omylem, prostě chtěla vyběhnout, síť nezaregistrovala a dveře rozrazila, ale od té doby to dělá naprosto cíleně - jakmile jí to v domě přestane bavit, sebere se, otevře si a nazdar, dělejte si tu co chcete, já se jdu nadýchat čerstvého vzduchu. Tuhle jsem s ní už na to téma měla diskusi, protože za sebou zásadně nezavírá a lítají pak dovnitř komáři, ale nezdálo se, že by jí to nějak extra zajímalo, že já mám potom pupence.
Já už jsem Kony popisovala někdy v době, kdy jí bylo tuším asi 14. dní, možná tři týdny, teď si přesně nevzpomínám, ale každopádně, nic se od té doby nezměnilo, je stále stejná a bude taková jistě napořád. Její panička to s ní nebude mít až tak úplně jednoduché, protože tahle holka bude jistě vyžadovat dostatek pozornosti a zaměstnání, ale jinak je to fantastické zvíře.


To její bratr Caesar, to je jedna velká záhada...


Pořád ho pozoruji a pořád vlastně nevím, co k němu napsat. Caesar je každopádně impozantní pes. Je silný, pevný, velmi hezky stavěný, nepotrpí si na žádné extra výstřednosti, není to pes, který je chvilku tam a hnedle zase jinde, neplete se vám věčně pod nohama ve snaze ukousnout vám všechny prsty nebo aspoň sundat vám pantofel, není to žádný poděs, ale zase také žádný pecivál! Miluje lidi, je to velký srdcař, strašně rád se mazlí. Je velmi vyrovnaný, trpělivý a soustředěný. Je to spíš myslitel, duchovně založený, zdá se, že v budoucnu hodlá získat doktorát na filozofické fakultě...
Caesar je stále volný a pokud správně naroste, bylo by hezké jej občas vidět na nějaké výstavě a jiných psích akcích, protože to bude velmi pěkný a šikovný pes.

Jeho bratr Cato je naplněním přísloví že "tichá voda břehy mele"...


...dlouho se nijak výrazně neprojevoval, stejně jako Caesar, kterému je podobný nejen vzhledem, ale i povahou. Oproti Caesarovi je drobnější, menší, ale stejně jako Caesar je velmi hezky stavěný. Cato je poněkud těkavější, než jeho bratr, když to na něj přijde, je ho všude plno... jeho velkou zálibou je důkladné studium všech pevných látek a především testování jejich mezních vlastností v interakci s jeho zuby. Filozofickou fakultu tedy zjevně nemá v plánu vystudovat, spíše bych si tipla, že si sjede nějaké přírodní vědy.

No a pak jsou tu "Déčka"...

Damián... "Damián má pocit, že každý moment, který není využitý k nějaké akci, je beznadějně promarněný čas"...


"Prosím vás, hlavně ne nějaké dlouhé muchlování, pusinkování, nebo nedej Bože snad držení v náručí... na to já fakt nejsem. Jednak je to omezování osobní svobody a jednak mě to ukrutně nebaví. Uvědomte si, vy dvounožci, že zatímco mě týráte držením v náručí, utíká mi mezi tím mnoho zajímavých a dobrodružných momentů na zemi, takže si to, pokud jde o mojí osobu, laskavě odpusťte a tahejte si třeba Caesara, nebo nějakého jiného ňoumu, kterýmu nevadí, že ztratí drahocenných pár minut přebytečným sentimentem. Já jsem tady na tom světě z naprosto jiného důvodu... jsem šelma, dravec, lovec, bojovník... jo, a vždycky bude po mo mojim, je vám to všem jasný?!!! A bez diskuse, jinak palec mínus!"...
Damián je sígr... už od útlého věku táhne za jeden provaz s těma největšíma zločincema z "céček". Když se někde něco dramatického děje, je u toho Kuki, Týna, Kony a Damián. Damián je dost temperamentní a dominatní pejsek a na mazlení ho moc neužije. Stejně jako u Kony, i u něj platí, že s ním jeho panička Denisa bude mít trochu práci... rozhodně bude potřebovat zaměstnání a pevnou ruku, aby vybil svůj přebytečný temperament a neměl myšlenky na blbosti, protože pejsek na klín to rozhodně nebude.

Dominic... "Dominic si žije ve svém vlastním světě plážového playboye a jeho největším snem je, aby mu pečení holubi létali rovnou do huby"...


Dominic, alias Budy, jak ho překřtila jeho malá panička Vanessa, je psem mnoha tváří. Těžko se v něm vyznat. Jeho dramatický příchod na svět nebyla prostá nešťastná náhoda, bylo to první představení jeho nátury... "prosím vás, jestli po mě něco chcete, třeba abych se prodral porodními cestami, udělejte to za mě a vytáhněte mě, jasný? a zrovna tak, když hrozně moc chci něco já, jako třeba vylézt na ukrutně vysoký schod, pomozte mi s tím laskavě... byť bych to jistě zvládnul, nebudu se přeci nějak zvlášť namáhat... zjistil jsem, že když budu vyřvávat na celou Lysou, že to stejně nevydžíte a něco s tím uděláte."
Dominic si kdysi přečetl nějakou příručku o chovu psů a velice striktně se drží zásad, které jsou v podobných publikacích popsané. Ví přesně, kolik času by měl prospat, kolik by toho měl sníst a kolik pantoflí by měl rozcupovat. Ví také, že přílišná aktivita neprospívá pohybovému aparátu malého štěněte a úzkostlivě tedy dbá na šetrnost vůči své osobě. Naplánoval si přesný denní rozvrh a podle něho se bude řídit, i kdyby trakaře z nebe padaly. Přijde-li návštěva v době, kdy má dle odborné publikace naordinován spánek, bude spát, i kdyby mu návštěva přinesla darem kočičí hovínko, kterému jinak není absolutně schopný odolat a pokládá jej za vrchol gurmánského ledovce.
Dominic má své tempo vyspívání a každým dnem jde na něm pozorovat nějakou změnu. Je trochu jiný, než jeho vrstevníci, ale je osobitý a roztomilý. Dominic potřebuje ještě nějaký čas na dozrání.

Tak to bychom měli velmi krátce k jednotlivým štěňatům. Jestli vás to zajímá, měla jsem tenhle článek rozepsaný více než čtrnáct dní. Dneska už jsem se ale rozhodla, že to musím konečně dopsat. Mám sice maličko problém s tím, že o půlnoci je tady v pracovně přesně 33,7 stupně, což nejsou zrovna podmínky, ve kterých by můj mozek bez přemlouvání pracoval, ale nedá se nic dělat, štěňata od nás za chvíli odejdou a já jsem dlužna alespoň nějaké povídání o tom, jaké to s nimi po těch osm týdnů vlastně bylo.
O jejich denním, či spíše nočním režimu jsem tady už psala. Zmínila jsem se okrajově také o tom, že když tahle štěňata něco chtějí, mají ve zvyku vytrvale vyřvávat po celém Středočeském kraji, aby to jako každá věděl, že něco nutně potřebují. Jsou však mezi nimi jedinci, kteří hlásí až na Pražský hrad, že vlastně ani nevědí, co chtějí... třeba Damián. Damián, pokud neupadne vyčerpáním do hlubokého bezvědomí, má potřebu neustále něco dělat. Ta potřeba je tak nutkavá a naléhavá, že ve chvílích, kdy ho zrovna hned nenapadá nějaká lotrovina, kterou by mohl vyvést, zoufale kvičí. Asi abychom mu s tím vymýšlením kravin nějak pomohli, nebo co.

Když jim bylo asi pět týdnů, rozhodla jsem se, že jim ukážu "město". Dala jsem dohromady potřebný počet dětí a puberťáků (dvě vlastní plus zbytek kamarádů), což vůbec nebylo obtížné, protože toho máme furt plnej barák, takže stačilo to odehnat z lednic a od počítačů, každýmu jsem vrazila jedno štěně a šlo se do města. Cílovou stanicí byla cukrárna, protože tam mají jednak výbornou zmrzlinu a pak je tam taky spousta lidí a dětí a vůbec, je tam rušno. Očekávala jsem od štěňat obezřetnost a projevy obav o své zdraví a životy, ale dočkala jsem se namísto toho nadšeného somrování o vanilkovou zmrzlinu a čokoládový dort. Když tedy selhal tento můj socializační pokus, odebrali jsme se s nimi do parku před cukrárnou, kde jsme je vypustili do prostoru. Předpokládala jsem, že se budou mláďata držet okolo našich nohou a my si v klidu dolížeme zmrzlinu, ale nic z toho nebylo, protože jedna část štěňat potřebovala jít nutně do drogerie naproti přes silnici a druhá se chtěla vrátit do cukrárny, protože tam byla sranda a navíc si tam z nich každý sedal na zadek, takže by z toho mohlo něco dobrýho kápnout, když my jim nic nedáme...

V pátek večer jsem na to najela natvrdo a vylosovala jsem dva šťastlivce, kteří dostali obojek, byli připnuti na vodítko a šlo se na procházku. Prvním šťastlivcem byl Kuki. Hned před barákem si kecnul na zadek a zkoumal, co mu to visí od krku. Nastalo obligátní drbání obojku a po pár minutách první kroky. Další drbání obojku. Přijíždí felicie a v ní sousedka od naproti. Skvělé zpestření, je třeba udělat na ní dojem týraného zvířete. Taky má hlad, vůbec nedostane najíst, prohledává sousedčiny kapsy. Ovšem v kapsách žádné piškoty, ani nic jiného k jídlu, sousedka není pejskařka. Pokračuje tedy drbání obojku. Další kroky. Po třetím našel vajgl, OK, s vajglem v hubě je ochotný pokračovat v chůzi. Vajgl odebrán - drbání obojku. Za čtvrt hodinky jsme tímto způsobem došli až k Černým vratům, což je brána do přírody. Tam byl Kuki odepnut z vodítka a následoval mě na krátkou procházku. Pohoda, zásek byl jen u koňského lejna, jinak to proběhlo všechno hladce.
Jako druhá byla vyvedena Týnka. U té jsem nečekala žádné komplikace, ovšem ouha... hned u baráku zásek... "kams mě to zase prdla? co mi to tady visí? to chci ukousnout... nikam nepůjdu, sedím, ani se nehnu... dobrá, tak jenom kousek... sundej mi ten hnus z toho krku, nebo nikam nepůjdu!, no vidíš, jak to jde, bez té zátěže na krku půjdu ráda, co půjdu, poběžíííímmmm!!!" kdepak, je to tvor svobodomyslný a volnostimilný.

V následujícím týdnu, až pominou ta ukrutná vedra, hodlám této zkušenosti podrobit všechna ostatní štěňata. Moc času už mi nezbývá, první štěňátko od nás odejde v pátek. Ostatní pak budou odcházet průběžně, od soboty až do úterý 13.8., kdy odchází Damián. Zůstane tu s námi pak jen Caesar, který dosud hledá páníčky a také Týna, nebo Cato. Který z nich to bude, to rozhodne nejspíš výsledek očního vyšetření u pana doktora Beránka. Jedno je jisté... pokud Týnka neodejde po 1.8. do nové rodiny, zůstane doma. A pokud neodejde Cato, zůstane v podstatě také "doma".

Ve čtvrtek byla všechna štěňata zkontrolována veterinární lékařkou, byla naočkována a očipována. Vše proběhlo hladce, snášela to všechna relativně dobře a jsou tedy v podstatě připravena na odchod do nových domovů...

Štěňata mají pár nových fotografií http://zlomu.rajce.idnes.cz/Stenatka_vrh_C_a_D/ a připravuji také jejich výroční video, snad se mi podaří ho v následujících dnech setříhat a připravit ke zveřejnění.

Céčka oslavila 4. týdny

8. července 2013 v 2:18 Aktuality
A já absolutně nestíhám nic podrobnějšího napsat...
V sobotu oslavili "céčkaři" čtyři týdny. Jako dárek dostal ode mne každý z nich do tlamy kus pasty proti červům, ale nezdálo se, že by je to zrovna nějak extra nadchlo. Mě zase moc nenadchla noc ze čtvrtka na pátek, kdy se ti sígři opravdu vyznamenali... ono totiž v noci, vážení přátelé, spí jenom blbec, ale rozhodně ne takový klenot jako je Celeste a její bratr Cassius. Tihle dva, plus ještě jejich úžasná sestra Constance, mají naprosto přesnou představu o tom, co kdy chtějí dělat, jak to chtějí dělat, kde to chtějí dělat a jak dlouho to chtějí dělat. Co je jim do toho co chci já, že bych si třeba v noci i ráda trochu pospala, to je jim absolutně šumák...
Díky krásnému počasí již tráví štěňata dny venku na zahradě a já samozřejmě většinou s nimi. Mám tak dostatek příležitostí prokouknout ty nezbedy až na dno jejich duše a napráskat vám o nich naprosto všechno. Dneska to ovšem nebude, protože jich je sedm a každý je absolutně jiný, každý je nějakým svým způsobem zvláštní a je na to potřeba dostatek času a ten já prostě dneska nemám. Pro dnešek tedy alespoň odkaz na fotogalerii z posledních dnů a v příští aktualizaci se snad dostanu k tomu, abych podrobněji popsala všechny ty malé uličníky a vůbec, abych napsala něco víc.


"Déčka" oslavila tři týdny

4. července 2013 v 3:40 Aktuality

Oba kluci už tedy také začali vypadat jako pejsci a začínají se pomalu vyvrbovat. Tedy pomalu se začíná vyvrbovat Dominik, Damián se vyvrbil docela rychle a tohle tempo si pravděpodobně hodlá zachovat natrvalo... tenhle malý, elegantní, temperamentní rošťák s pěknou postavičkou bude dosti výrazná osobnost. Rozhodně to bude používat svojí hlavu, kterou na tom dlouhém krku nebude mít jen tak pro ozdobu a je dobré věřit tomu, že pokud si ta hlava něco usmyslí, vynaloží zbytek psa maximum sil ke splnění svého cíle. Lumpačí se svýma bratrancema a sestřenicema, že byste nepoznali rozdíl. Damián už má svojí paničku, která jeho temperament využije v agility.

Damián

To Dominik je z jiného těsta...

Dominic

Dominik je ufoun... pochází očividně z jiné planety. Hlavně prosím vás klídek a pohodu, žádné větší akce prosím, na to fakt nejsem stavěnej. Nejraději spím, protože spánek, jak známo, posiluje tělo i ducha a v tom, jak vidno, slušně prosperuji, takže to tak hodlám dělat i nadále... s ostatníma si moc nehraju, protože by mi mohla tou aktivitou pohubnout zadnice v důsledku marně vydané energie a to rozhodně nemohu přispustit. Teda ne, že bych si jako vůbec nehrál, třeba když ležím a mihne se kolem mě někdo, nebo mi přistane sestřenice na hlavě, tak jí tou svou mohutnou tlapou jednu ze srandy ubalím, to jo, ale že bych běhal zběsile po bedně jako ti cvoci okolo, to ani náhodou, nejsem magor... nějaké agility, nebo jak se to jmenuje, vám asi nikdy běhat nebudu, šampión ze mě taky asi nebude, ale v posteli se s vámi budu válet milerád a na chatě se vám budu radostně šmrdolit kolem grilu taky, to se spolehněte...
Tak takhle nějak to vidí Dominik ve svých třech týdnech :-) uvidíme, jestli mu to takhle vydrží, nebo jestli to za týden bude jinak, protože když se pozorně zadívám do jeho očí, vidím v nich zvláštní výraz, něco jako "nedokážu ještě přesně odhadnout, co se po mě chce, tak raději nebudu dělat nic, ale každá zkušenost a zážitek se mi ukládá do databáze, je zpracovávana výkonným procesorem ukrytým v nitru a až přijde ten pravý čas, bude z toho takový výstup, že si všichni sednete na zadek"


... každopádně prozatím je to takové "kam mě postavíš, tam mě najdeš" a mazlivé to je až, až, nejraději drbání na bříšku.

Oba kluci spí v noci ještě s Joy v patře domu, ale každé ráno se stěhují dolů k ostatním raubířům, takže je bedna plná štěňat a matky se u nich tak nějak střídají. No, střídají... to je kapitola sama pro sebe...
Esterka, kdyby bylo na ní, tak už ty dravce ani moc nemusí - "se na to podívej, ty se mi divíš? maj zuby a drápy a jsou jak supi, bych ti přála mít něco takovýho na ceckách, koukám, nemáš ani ty dva co máš mít a uvaž, kdybys jich měla tolik co já a na každým z nich zubatou piraňu, tak nedělej chytrou a nasyp jim granule a mě taky, mě nejvíc"... takže Esterka se kojení a péči vůbec už celkem úspěšně vyhýbá. Úspěšně proto, že je tady "extramatka" Joy. Joy vzala své mateřství ve zralém věku více než vážně. Všechna štěňata jsou její. Pro všechna štěňata má kdykoliv mléko, pro všechna štěňata je k dispozici i když nemají hlad, prostě supermatka a hlavně "podívej se paničko, já jsem lepší než Esterka, podívej, co ve mě máš!" Žárlivě si střeží porodní bednu a nějaké biologické rodičovství je jí úplně šumák, všechno to mrlení je totiž její...
Taková idyla, jako na této fotografii je jenom v naší přítomnosti. Jinak je Esterka někde v tahu a Joy u štěňat.

V sobotu oslaví céčková štěňata 4. týdny a při té příležitosti bude také další aktualizace. Dneska jsem některá štěňata z "céček" nafotila, když už jsem byla v tom, ale moc se mi nedařilo, nepřemluvila jsem je ke spolupráci. Takže dnes jen na ukázku Cassius, Celeste a Constance v opravdu málo povedených fotografiích...

Cassius

Celeste

Constance

Všechna štěňata mají pár nových fotografií na Rajčeti, ale není jich moc.

Dnes jsem také odeslala do Slovgenu vzorky "céčkového" vrhu, tak budu netrpělivě čekat na výsledky.

A v sobotu plánuji velkou aktualizaci :-)