Leden 2013

Smutné události s dobrým koncem...

27. ledna 2013 v 3:17 Aktuality
Smutné věci se stávají i ve veselých smečkách a nevyhnuly se bohužel ani nám. V neděli dopoledne, 20. ledna, postihla naší hovawartku Arianku torze žaludku a sleziny. Přiznám se, že navzdory mé dobré povědomosti o tomto onemocnění u velkých psů to byl pro mě šok a vůbec jsem nic takového (zrovna u nás) neočekávala. Jo, bývaly doby, kdy jsem byla v tomto směru opravdu velmi opatrná a registrovala jsem každé její krknutí, ale to bylo dříve. Poslední roky jako bych tohle riziko úplně vytěsnila. Jistě, dodržovali jsme určité zásady, které se obecně považují za prevenci, ale činili jsme tak již ze zvyku, aniž bychom nad tím nějak přemýšleli, aniž bychom si připouštěli, že nás to také může potkat. Až přišlo to nedělní brzké ráno (ještě byla tma), kdy jsem z venku uslyšela "lví volání"...
Něco trochu podobného, jako na tomto videu v minutě 2:35 - 2:50

ten zvuk je tak výrazný a exotický, že ho nelze nezaregistrovat, ale na druhou stranu si myslím, že není možné, aby si jej člověk, jenž nemá zkušenosti, spojil se svým psem a stavem, v jakém se nachází. Takže jsem to přešla a spala dál.
Od této chvíle mohlo uplynout zhruba 5 - 6 hodin (vstávala jsem totiž v deset), než jsem uviděla Arianu, jak stojí v zahradě, nahrbená, schvácená, s hlavou svěšenou, se zablácenými tlapami a s krvácejícím čumákem, jak se snažila prorazit led v zahradním jezírku a pít, protože po celou dobu měla enormní pocit neuhasitelné žízně. Snažila se pak pít i v domě, než jsem se oblékli a odjeli na veterinu a přitom dávila (nezvracela, jen slinila) a vydávala právě ten zvuk podobný lvímu řevu, který jsem slyšela nad ránem. Bylo mi v tu chvíli už jasné, že je to vážná situace, ačkoliv ona nebyla tou dobou nijak výrazně nafouknutá a neprojevovala známky kolapsu, jak bývá u těchto stavů běžné... to přišlo až když jsme již byli v nemocnici. Tam se ten stav začal výrazně zhoršovat. Přesto se dá říct, že jsme přijeli včas. Jiní takové štěstí neměli a tak jsme byli ten den svědky situace, kdy majitel přivezl psa s torzí již mrtvého a také situace, kdy přivezli psa již v kritickém stavu, s minimální šancí na přežití. Ani nám moc šancí nedávali, vzhledem k Ariančině věku. Byli jsme upozorněni na to, že může zemřít během operace, ale také do týdne po ní. Že úspěšná operace ještě neznamená, že je vyhráno, že toto onemocnění vyvolává tak komplexní změny v organismu, že pozdější vývoj je nepředvídatelný. Že je to velmi nákladné a prognóza nejistá. Že se máme rozmyslet, jestli to vůbec řešit...
Pro nás nebylo co rozmýšlet. Žijete se psem deset let. Deset let se psem, který rozumí každému vašemu slovu, deset let se zvířetem, které bylo obdařeno takovou mírou empatie a inteligence, že si říkáte, jestli to není reinkarnovaný člověk. Deset let se psem, který vás nade vše miluje a vy jeho, se psem, u něhož jste na prvním místě vždycky vy...
V takových případech se postoje veterináře a majitele zvířete rozcházejí, je to konfrontace rozumu s odstupem a citové spjatosti podpořené ještě tragickou situací...
A já jsem věřila, cítila jsem, že Arča na tom není tak špatně, že to zvládne... ona nás neprosila o konec, ona nám věřila, sama s námi došla až k operačnímu sálu a odevzdaně usnula v narkóze a my byli u ní. Plakala jsem, to přiznávám. Plakala jsem celou první hodinu, která uplynula od chvíle, kdy jí začali operovat. Vybavovalo se mi všechno, všechny její kousky, které prováděla jako štěně a jako puberťačka, všechno, co jsme s ní prožili, její rituály, její projevy lásky a neuvěřitelné něhy, její vztah a chování ke všem tvorům, se kterými přišla do styku, od křečků, přes všechna štěňata až k našim dětem :-) nebylo jí dopřáno být biologickou matkou, ale ten výrazný mateřský pud, kterým disponuje, uplatnila nesčetněkrát a neocenitelně...




Je to výjimečná fena...
To všechno se mi promítalo tu první hodinu a bylo to velké utrpení, ale pak jsem se najednou uklidnila a z nějakého neznámého, těžko racionálně zdůvodnitelného důvodu, byla jsem si jistá, že to dobře dopadne. Celé další dvě hodiny už jsem byla klidná, jen jsem jí už chtěla vidět. Přivezli jí po třech hodinách. Tvrdě spala a hrozně při tom chrápala. Spala tvrdě skoro pět hodin, než začala trochu vnímat a celou dobu jsme byli u ní. Celou dobu jsem hlídala, jak dýchá... každá nepravidelnost jejího dechu mi způsobovala úzkost, pořád jsem jí hlídala, namáčela suchý jazyk, který jí celou dobu visel ven z tlamy a celou dobu jsem byla ve střehu, ale někde uvnitř jsem byla přesvědčena o tom, že to bude dobré...

A je to dobré. Ještě v nemocnici, kde pobyla dva dny, se zotavovala zázračně rychle. Dnes to bude týden od operace a Arče se daří výborně. Ona ani nemusí nosit ten límec, který jsme vyfasovali v nemocnici, protože jí ani nenapadne, že by si měla nějak škodit. Bříško má krásně klidné, žere s velkou chutí a až zase trochu přibere na váze, nepoznáme, že se jí něco tak strašného přihodilo...
Jasně, že je to ve mě, jasně, že už nikdy nebudu klidná, že jí budu pořád sledovat, že každé krmení bude provázené mými obavami. Žaludek má přišitý, takže možnost recidivy je malá, ale já jsem taková, že pokud existuje, byť s minimální pravděpodobností, nebudu mít klid. Ale pro tuto chvíli mohu říct, máme to za sebou!

Já jsem hroznej lempl. Ještě před tím, než se přihodila ta událost s Arčou, jsem měla pár dní rozepsaný článek. Shodou okolností se tam psalo i o Arče. Rozhodla jsem se, že jej zveřejním v původním znění. Je to tedy příspěvek, který byl psán již dříve, začátek psaní bych mohla datovat tak k 18.1.2013
Tak tady je:

"... po měsíci prodlevy by se pár řádek asi hodilo, ale nějak se nic moc zaznamenáníhodného neděje, tedy alespoň pokud jde o naší smečku. Je sice pravda, že občas se holky v noci jen tak z nudy servou, jako kupříkladu včera v noci, kdy až krev tekla, ale jinak celkem pohoda. Vitka nám trošičku přibrala na váze, vypadá teď tak trochu jako šeltie prokřížená se slonem, ale jinak je to pořád stejně čiperné pako, jako když měla o dvě kila míň. Joy je pořád stejně krásná a nad vše povznesená jako bývala, tedy tady žádná změna. Esterka už má zase chlupy a taky roupy, jako vždycky. Hovawartka Arča na tom není moc dobře s kloubama a já vážně uvažuji nad tím, že se již natrvalo přestěhuje do domu, i když ona má na to trochu jiný názor. Domů samozřejmě chodí velice ráda, ale nikoliv snad proto, aby se trvale dělila o životní prostor s nějakýma modrookýma kocourama, ale proto, aby zkontrolovala stav věcí jež jsou uloženy na jídelním stole, kuchyňské lince a zejména ve spíži a v lednici. Zpravidla se to s ní má tak, a už je to v podstatě zažitý rituál, že do domu ze zahrady vždycky vletí jako namydlenej blesk... kinetickou energii, kterou nastřádá dvěma odrazy na koberci posléze rovnoměrně rozloží na plovoucí podlaze, po které na břiše (všechny čtyři do stran) doputuje směrem do kuchyně, případně až do haly, vše dle momentální nálady a také okolností. Mám-li zrovna v troubě či na plotně maso, pak klouže směr kuchyně, tedy jako že "něco na zub", není-li tomu tak, což je případ mnohem častější, klouže směr hala-předsíň, čili "procházka". Poté, co se o něco zarazí (viz. výše - kuchyňská linka/dveře do předsíně), ztuha se zvedne na všechny čtyři, otřepe ze sebe kilo chlupů a jde se hlučně porozhlédnout, zda je vše dle jejích představ. Přitom je třeba ocasem smést vše, co není napevno přiděláno, srazit cestou nějaké to dítě a pustit ze sebe druhé kilo blonďatých chlupů. Pak následuje nezbytná chvilka intimností, což znamená, že váš čtyřicetikilový hovawart chce shlédnout večerní zpravodajství jedině u vás na klíně. Protože takový hovawart vás má opravdu rád, stíní vám téměř po celou dobu zpráv výhled na televizní obrazovku a mlaská vám do ucha, takže nevidíte mrtvá těla, rozmlácená auta, ani sníh na vozovce ve Šluknovském výběžku. Vzhledem k tomuto láskyplnému mlaskání neslyšíte projevy naší politické elity, názory paní Koťátkové a paní Kočičkové z Horní Dolní jak by asi dopadly, kdyby ten metrový rampouch ze střechy hostince spadnul o čtyři hodiny (jeden den, dva týdny) dříve, kdy tam zrovna spolu náhodou procházely a neslyšíte ani čísla účtů, kam můžete posílat své peníze osudem zkoušeným spoluobčanům. Takový hovawart vás má opravdu rád a využivš své velikosti a statnosti vám šetří nervy a zahrnuje vás svojí všeobjímající láskou. Ovšem sportovní zprávy už ho nezajímají, takže hned poté, co skončí černá kronika, vyplazí jazyk a domáhá se svobody za zdmi domu, protože to je jeho království, tam má svůj prostor, své teritorium a tam si plně užívá svých výsad silného, mocného a vyrovnaného psa, který vás hlídá a chrání a nadto se tam nemusí stresovat pohledem na to, jak se válí nějaký jeho podlý kočičí rival v paniččině posteli.
Jestli chcete velkého psa, který by za vás dýchal, mějte hovawartku.

To šeltie vás mají jistě také rády, ale jaksi až výhradně po žvanci. Šeltie je malá, lehká a tedy mrštná. Šeltie se po vpuštění do domu většinou neřídí žádnými fyzikálními pravidly a ani okolnostmi, šeltie nastavuje pravidla sama. Tam je trajektorie pohybu zcela jasná, tedy směr kuchyně a to i kdyby půl roku nebyla venku se vysmrdět... a navíc je třeba to doprovodit patřičným hlasovým projevem. Šeltie ani nemá možnost se rozplácnout na kluzké plovoucí podlaze, protože kinetickou energii nabranou na koberci vybije až o tu kuchyňskou linku, plovoucí podlahu přitom elegantně vynechá.
My to máme uspořádané tak, že šeltie, odrazivší se od kuchyňské linky je odmrštěna přímo směr kočičí miska, což je pro ní výhodné, protože je to maximum požitku s minimem vynaložené námahy... A teprve až poté, co je jejím chuťovým buňkám učiněno zadost, může se opakovat "večerní zpravodajský ceremoniál v křesle" jako v případě hovawartky, jen s tím rozdílem, že hovawart jen sedí a pasivně vám brání ve výhledu, kdežto šeltie se vám na klíně různě šmrdolí, chvilku neposedí, přešlapuje, popobíhá a vůbec, hemží sebou na všechny strany a tak se lehce může stát, že alespoň části mrtvých těl shlédnete a též trochu té sněhové kalamity ve výběžku k vám vizuálně dorazí. Ovšem neslyšíte vůbec nic, na to se můžete spolehnout, když vám šeltie neřve do uší, tak alespoň ušní lalůčky intenzivně žvýká, takže v tomto ohledu buďte bez obav, poslouží stejně jako hovawart, ba ještě lépe.

Zítra, či spíše dnes, se chystám vzít konečně na procházku i svůj kanón. Meteorologové slibují dobré světlo, tak snad to vyjde a budou nové fotky našich holek."

A tady jsou ty slibované fotky:
http://zlomu.rajce.idnes.cz/19._ledna_2013/

V příštím příspěvku budou nějaké nové informace o našich odchovaných štěňatech a také prozradím plány týkající se jarního krytí. Už se moc těším na další štěňátka, která tentokrát výjimečně budeme mít od Joy i od Esterky najednou. Tedy, pokud vše vyjde...