Říjen 2012

Je to tu...

29. října 2012 v 2:40 Aktuality
... na tom blogu zase těžce neaktuální... to je nadpis, co? jeden by si snad i myslel, že se děje něco důležitého a ono se přitom neděje skoro vůbec nic. Ono, když už jsem u toho nadpisu, ono je to totiž docela těžké vymyslet nadpis k článku, který je "o ničem". Takový nadpis musí být dle pravidel výstižný, musí čtenáře zaujmout, měl by ideálně shrnout vše podstatné v článku. Takovými pravidly se ovšem řídí pouze seriózní média.
Já a Novinky.cz rozhodně ne.
Takže, co je vlastně u nás nového?
Měsíc bojuji s nemocemi a pořád se z toho nějak nemůžu vyhrabat. Kromě toho se u mě projevují zcela průkazné projevy počínající demence. Kupříkladu nejsem schopná si absolutně nic zapamatovat. Svátky, narozeniny, schůzky, požadavky uživatelů technického vybavení v mém zaměstnání a podobné události jsou pro mě prchavé esence, které zákeřně mění své skupenství ihned a dokonce i tehdy, když je mám zanesené v chytrém telefonu. To fakt nechápu. Tak je to se mnou špatné. Já si dokonce občas nemohu vybavit ani to, co jsem dělala předchozí den. Naštěstí v tom nejsem sama, moje dobrá přítelkyně si mi tuhle stěžovala, že je schopná vrátit se z auta domů pro zapomenutý mobilní telefon a přitom z něj telefonovat se svojí sestrou. Postihuje to ale i muže. Můj manžel kupříkladu kdysi hledal po lesích ztracené pětileté dítě, které mu sedělo za krkem. Vzhledem k tomu, že je o tři roky starší než já a moje přítelkyně a že tomu jsou tři roky, bude to pravděpodobně souviset s věkem a tudíž si na to budeme muset asi zvyknout.
Pamatuji si ovšem, že jsem včera zjistila počátek Vitčina prvního hárání.
Pamatuji si také, že jsem s ní včera byla na klubové výstavě v Mladé Boleslavi... výstava dle propozic začínala v 9.30... v tu dobu si ovšem můj manžel mazal desátý chleba s máslem, pokládal jej uherákem a vkládal do mikrotenového sáčku, protože co kdyby po cestě či přímo tam umřel hlady, přeci jen, je to 30km... počasí bylo odporné, sněžilo a zima byla jak v ruským filmu. Byla jsem smířená s tím, že přijedeme v době, kdy už šeltie budou posouzené, ale naštěstí se na nás zřejmě čekalo, protože výstava byla zahájena několik minut po našem příjezdu.
Konalo se to v hale, kde byla naprosto stejná kosa jako venku, možná ještě větší. Akustika v tom hangáru byla úžasná, na rockový koncert fakt dobrý, ale Vitka se tam samozřejmě cítila ohrožena na životě. Cvakání psacích strojů považovala za projektily vystřelené do jejího zadku a rozverné štěkání krátkosrstých kólií a šeltií s ozvěnou také nedokázala odpovídajícím způsobem mentálně zpracovat, protože normální štěk je jeden, ne čtyři slábnoucí za sebou, v tom bude nějaká čertovina. Snažila jsem se jí mezi štěky a cvakáním nějak zaujmout, ale nefungoval ani buřt. Nebo vuřt, jak chcete. Skončily jsme s výsledkem "výborná 2", já už si na to tak nějak zvykám, výborná 2 až 4 je naše obligátní umístění a jinak to už asi nebude, dokud se budou psát posudky na stroji, psi budou štěkat, lidé tleskat a Vitka v kruhu tancovat.
Fotky z výstavy ode mne žádné nejsou, protože když je mi zima, přepínám se do úsporného režimu. Kromě toho jsme musely s Mladou nutně něco důležitého prodiskutovat a česat mého zašmodrchaného psa, takže by to stejně nešlo. A stejně fotila Kristýna s Jakubem, takže nějaké fotky jsou zde: https://plus.google.com/u/0/photos/104185330668802845159/albums/5804469395452784449

Ještě jsme se měli zúčastnit v neděli speciálky na stejném místě, ale protože mne opět postihla horečka a kromě toho Vitka hárá, nikam jsem už v neděli nejela.

V průběhu října jsme se také s Helenou a dětmi vydaly na výlet do Zbořeného Kostelce.

Bylo to v období, kdy panovala těžká inverze. Procházka to byla moc příjemná, psi byli k nerozeznání od prasat...


... a když byli od nás výjimečně vzdáleni jen na pět metrů, i jsme je dokonce viděly...


Helena se tam zdatně ujala role průvodce Posázavím a na výšinách ukazovala přibližný bod našeho cíle, tonoucího v mlze...

Zbořený Kostelec jsme nakonec dobyly a dokonce i nějaké ty houby po cestě jsme posbíraly...


Tak to bychom měli malou obrazovou reportáž k malému příjemnému výletu, mimochodem zakončeného příjemným grilováním a popíjením. Více fotografií bude v úterý večer na Rajčeti.

Teď jsem si vzpomněla, a to je velký okamžik(!), že jsem chtěla říct, že už jsem si vybrala ženicha pro Joy na jaro. Majitelka to tedy ještě neví, ale bude jím Kadet z Ďáblovy studánky.
Ten pejsek se mi celkem líbí a líbil se mi ještě předtím, než vyhrál klubovku v Pardubicích, takže to není nějaká oslavná óda, prostě mi přišel už dříve jako "docela dobrej kus".

Já jsem toho chtěla dneska napsat hodně, ale bohužel jsem to všechno zapomněla a kromě toho, už je zase nehorázně pozdě. Tak snad jen se tu ještě podělím o jeden můj sen, který se mi před nedávnem zdál a který pravděpodobně souvisí buďto s mojí demencí, nebo jsem vizionář...
Tuhle se mi zdálo, že jsem se kamarádila se šéfem Microsoftu. Samozřejmě to nebyl Bill, ale už Steve. Přijel za mnou na návštěvu do Prahy se svým "náměstkem". Byla zima až praštělo a my se pohybovali někde v centru Prahy. Stevův náměstek škrábal zamrzlé sklo nějakého nóbl auta, které mělo na straně spolujezdce v okně obrazovku se systémem Windows, pravděpodobně "osmiček"... náměstek urputně škrábe námrazu a vehementně mačká dotykovou obrazovku, ale bohužel, systém je kupodivu "zamrzlý" a na nic nereaguje. Náměstek i Steve hořekují, hlavy v dlaních... "takových miliónů dolarů nás stál ten vývoj a vono to nefunguje, z toho musíme vyvodit důsledky"... najednou střih, scéna mění jeviště a ocitáme se v hospodě kde já obsluhuji... "tak co si dáš Steve? " "Jasně, že pivo, ale dej mi světlou desítku"... ok, odpovídám a obracím se na svého bratra, který šéfům Microsoftu ochotně načepuje světlou desítku s mírou...

Asi je toho už na mě moc.

Pokračování...

8. října 2012 v 3:16 Aktuality
Není sice pátek, ale zpoždění není zase až tak velké, jak tady bývá zvykem...
Tak nejdříve zpráva o stavu naší Joy - na ultrazvuku žádná štěňátka vidět nebyla. Podle slov veterinářky provádějící sono je sice 22. den ještě brzy a nemusí být ještě nic vidět, my to ovšem bereme tak, že březost nebyla potvrzena. Takže platí plánované krytí na jaře a mělo by to vyjít zhruba tak stejně, jako ta štěnda letošní Esterčina, tedy to budou májovky.

A teď něco k Víkendu se šeltičkou...
Tentokrát jsem si nevyrazila sólo, ale vzala jsem sebou Malého Ďábla a u psů jsem oproti loňsku udělala drobnou záměnu kus za kus a místo Esterky, která byla na počátku říje, jsem vzala Vitku. Že skrytě hárala Joy a že byla právě v nejlepším, to už jsem naznačila v předchozím článku a že jsem to fakt nevěděla, to jsem psala taky a znovu to zdůrazňuji. Nebylo na ní vidět opravdu nic. Nebarvila, nebyla nateklá, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že by byla v říji. Fakt je ten, že její přítomnost měla na dění v táboře jistý vliv a někteří samčí jedinci byli díky tomu poněkud méně poslušní. Zase na druhou stranu, postrádal-li majitel svého psa, mohl se spolehnout na to, že byl pod dozorem v naší dobré společnosti, případně před naší chatkou a že se tedy necoural někde po lesích či se nevydal do Měřína do řeznictví pro buřta...

Jinak já nevím, proč tomu tak je, ale já vždycky musím něčím nějak vybočovat, respektive už se u mne stává pravidlem, že musím mít vždycky něco extra. Já nevím, jak to ostatní dělají, že to tak nemají... Například ta cesta do Meziříčka... opravdu u mne není možné, abych v pátek někam dorazila ve čtyři, nebo v pět odpoledne, když do půl třetí dělám. Ve tři jsem doma a do do čtyř, spíše do půl páté balím a nakládám :-) Za takové situace je jasné, že za půl hoďky nestíhám být v Meziříčku. Na dálnici na Brno, resp. na Chodovskou to mám 41km, což zvládám za příznivých okolností i za 25minut. Potud pohoda. Ale z výše uvedeného vyplývá, že na D1 se v pátek dostanu zpravidla nejdříve v půl páté, v tomto případě v pět, což je ovšem čas, kdy tam doráží několik tisíc dalších řidičů, kteří zřejmě také dělají do půl třetí a do půl páté balí... ti, co havarují na této dálnici dříve, než my tam dorazíme, kteří způsobí bolest a neštěstí druhým a nevinným a díky nimž pak my všichni trávíme hodiny a hodiny v kolonách, ti zřejmě dělají jen do dvou, možná do půl... možná pracují i do pozdějších hodin, ale pak se to snaží dohnat za každou cenu při jízdě a přitom na to evidentně vůbec nemají... auto nebo mozek, to je jedno, ale každopádně právě díky takovýmto lidem jsem do tábora dorazila až v půl desáté večer a ačkoliv jsem si myslela, že nemohu být jediná, byla jsem jediná a přijela jsem poslední. To berte prosím tak trochu jako malý nářek nad tím, jak může nezodpovědnost některých lidí nepřímo ovlivnit ty ostatní. Natož přímo, což je samozřejmě horší... všichni tu dálnici známe, tak přeci proboha se podle toho chovám... já netvrdím, že se mi na této silnici nemůže nic stát, ale pokud k tomu někdy dojde věřím, že to nebude mojí vinou.
Ale tak to jsem mírně odbočila a bylo to na mě neobvykle vážné, ale chtěla jsem tim hlavně říct, že Kučerová prostě zase někam přijela pozdě, což je u ní vcelku normální a přitom za to tentokrát ani nijak nemohla.

Po příjezdu do tábora jsem vypustila Malého Ďábla ze sedačky a poblité šeltie z přepravky. Poblité šeltie se radostně utřely o šatstvo organizátorek, které se nás hnedle ujaly a Malý Ďábel se na jednu z nich radostně pověsil a už se jí po zbytek víkendu nepustil. To on tak běžně dělá. Jak se mu nějaká líbí, hned se jí pověsí kolem krku, o monogamii nemůže být ani řeč. On je vůbec znalec žen... tuhle mi asi v sedmi letech povídá, sledujíc nějakou reklamu na nějaký zázračný prostředek proti vráskám, který je absolutně nejlepší, protože zaručeně obsahuje tekutý diamant... "to je ale sexy žena, že jo mami?" Vidno, že některé věci jsou prostě vrozené a projevují se nezávisle na působení výchovného prostředí, o čemž svědčí fakt, že mě modelky ošetřené zázračným diamantovým gelem nechávají naprosto chladnou.
No, takže Malý Ďábel si svojí oběť vybral okamžitě po příjezdu a společnost u táboráku, ke kterému jsme byli posléze přivedeni, pak už jen stroze pozdravil "čus bus autobus", aniž by zde vybíral vhodné kandidátky na strávení společného víkendu. Nadále se již věnoval jen opékání uzenin a já diskusi s přítomnými a také asistenci při neplánovaném krytí mojí Joy...

V sobotu ráno jsem byla vyhnána ze zahřátého spacáku již před sedmou hodinou, pro mne o víkendu nekřesťanská doba, ale řev šeltií nesoucí se do širokého okolí a netrpělivé ťapkání těch mých po chatce ani jinou možnost nedávala. Nicméně, ranní procházka blízkým lesem při venčení byla krásná a dokonce nás zdržela natolik, že i na snídani jsme nakonec přišli pozdě. Zase :-)
V sobotu jsme s Kubou především fotili. Malý Ďábel se tohoto úkolu ujal sám, dobrovolně a navzdory nepříznivému poměru tělesná konstituce - hmotnost a rozměry fotoaparátu - celkem se ctí, o čemž svědčí i fotografie v naší fotogalerii, které jsou samozřejmě označené jakože jeho autorství, buďto přímo jako Jakoubek Kučera, nebo iniciálama J.K.
Já si tu jen pro ilustraci půjčím fotku od Jitky Kropáčkové, která ho při tom moc hezky zvěčnila a která o tom sice ještě neví, ale já zdůrazňuji, že autorkou je ona a fotografie pochází z její fotogalerie na tomto odkazu http://judytt.rajce.idnes.cz/4.Vikend_se_seltickou%2C_Meziricko_14.-16.9.2012/
a tady můj malý fotograf...

No, takže v sobotu bylo hlavně to focení a přihlížení tomu, jak se ostatní hezky činili při různých disciplínách. V neděli dopoledne jsem se ale i já aktivně zúčastnila dění, když jsem nastoupila s Joy do závodu v poslušnosti. Protože jsme předtím nijak zvlášť netrénovaly, probrali jsem to v sobotu v podvečer tak nějak šmahem poblíž Magdinýho auta...

a pak také těsně před závodem...

Autorem všech těchto fotografií je pochopitelně Malý Ďábel :-)

A pak už jsme jen čekali na start...
Jako háravka startovala Joy jako poslední a odložení měla zvlášť. Přes její momentální hormonální stav, kdy důležitější, než mé povely byly psí mužští, jsme se umístili velice pěkně. Oproti loňskému roku, kdy jí byl naprosto cizí povel "vstáááň" a také chůzi u nohy tenkrát pojala spíše jako "chůzi od nohy", díky čemuž jsme se vloni umístily na třetím místě, jsme si letos o chůzi u nohy a o dvě místa polepšily a tak jsme si přivezly domů krásnou plaketu s č. 1...
Vytknuto mi bylo od rozhodčí, že na tu květinku ty povely moc řvu. Chudinka malá, tu kdybyste náloží z kanónu zasáhli, ani to s ní nehne.
Tak toliko k naší účasti na Víkendu se šeltičkou. Ono by toho samozřejmě bylo mnohem více k napsání, ale víte co, prostě nestíhám. Už jsou zase tři ráno a za chvíli musím odjet do práce. Tak snad někdy příště ještě něco dodám.
Mějte se moc hezky a tady ještě pár fotek ze sobotní procházky s těma mýma můrama. Miluji je a jsem na ně na všechny hrdá... jsou krásné, šikovné a taky mrchy nezvedené...
P.S. každý máme slabé chvilky :-)

Ouha...

4. října 2012 v 3:37 Aktuality
... dva měsíce pryč, z "Béčkových" štěňat jsou skoro puberťáci rozměrů standardní kólie, za námi několik akcí a tady ani řádka!
Tuhle mi říkala Magda, že mám občas napsat mail, protože tady se jaksi nic nového nedozví. Ale s mailováním je to u mě jako s psaním na blog. Prašť jako uhoď. Majitelé štěňat už mi raději píší SMS, protože tak jsem "průstřelnější", nebo rovnou prsknou fotky na FB, tam se přihlásit občas ještě zmůžu, takže to mám víceméně pod kontrolou. Ale jinak? Bída...
Tak teď se budu snažit to maličko napravit a napsat alespoň to nejdůležitější, co se od posledního příspěvku událo.
Takže jak je zřejmé, štěňata jsme úspěšně vypakovali z domu a dělají teď radost novým majitelům.
Pravidelně dostávám zprávy od plesnivky Trixinky, která má i své stránky a spoustu krásných fotek, takže tu můžete sledovat zde: http://www.sweetflyers.tym.cz/novinky.html
Já si sem teď zcela bez dovolení půjčím od Aleny dvě fotky, Aleno promiň, ale je jedna ráno...
foto: Alena Dobošová
Jinak více fotografií, ale i videí Dobešovic smečky zde: http://aledobo-photography.rajce.idnes.cz/
O Trixince majitelé tvrdí, že je to velká mazlivka, ale cizí lidi hodnotí podle obsahu kapes a podle dalších kritérií, které si tak nějak sama určila. Podle bodového hodnocení, jež jim udělí se k nim pak také chová. Takže se vlastně vůbec nezměnila, přesně taková byla i u nás. Je krásná, krásnější, nejkrásnější... ovšem pokud jde o velikost, její kolegyně kólie Sára by se měla mít na pozoru aby jí náhodou Trixuše brzy "nepřerostla přes hlavu" :-)

O Barneym dostávám občas zprávy mailem, také pár fotografií...
Ani Barney se nijak výrazně nezměnil co do povahy. Podle toho, co píší majitelé, je to pořád super parťák, pes do nepohody, pro každou blbinu, oddaný...
Cituji slova paničky z 31.srpna a z 11. září, snad se na mne za to nebude zlobit:
"Barney je opravdu krásný a rošťácký pejsek. Miluje lidi i dobrodružství všeho druhu : od prozkoumávání zakázaných zákoutí našeho malého bytu, přes ochutnávku čehokoliv (ponejvíc však plastů, bot a papírů) až po překonávání výšek v bytě i venku.Nebojí se ani na veterině a na cvičáku si už taky pomalu zvyká. Základní poslušnost zatím není dokonalá,ale pracují s Davčou na tom. U paneláku má už dva parťáky pro hru, takže je venku veselo, když se ti tři sejdou :-)"

"Barney měří v kohoutu 32cm (měřeno krejčovským metrem), kolik teď váží nevíme. Jinak je zdravý, hravý a lumpatý jako každé štěně"

Dovedu si představit, jak asi Barney lumpačí :-) Snad se zadaří a já se na něj tento víkend pojedu podívat a udělat pár aktuálních fotek!

Také o Belle mám celkem pravidelné zprávy. Ani ona se povahově vůbec nezměnila. Je to pořád stejný myslitel, rozvážná, přemýšlivá, obdivuhodně inteligentní, což prokazovala pravidelně už u nás a co víc, velmi hezká! samozřejmě všechna naše štěňata jsou krásná, bodejď by ne, že, ale u Belly platí ono rčení o "ošklivém kačátku", snad se pro to na mne Zdena nebude zlobit... ale já podle posledních fotografií soudím, že vyrůstá v pěkné zvířátko a že nakonec - přesně jak si Zdena přála - je nejvíce podobná naší Esterce.

Zdena mi o ní tuhle napsala na FB... já to sem zkopíruju celé, snad to nevadí...
"Lucka, Bella je perfektná. Rada sa túli a je veľmi milá. Už sú obidve rovnako žiarlivé. Keď sa maznáme s jednou, tá druhá pribehne a začne ju kmásať za uši. Bella sa nedá, je skoro taká veľká ako Aisha, chýbajú jej nejaké 1-2cm. Rastie ako z vody, lebo zožerie všetko, čo nezožerie ju. Šteká tiež, ale nie tak hystericky ako Aisha. Je celkovo úplne iná. Do ničoho sa bezhlavo nehrnie. Jeden z príkladov rozdielnosti ich pováh. Aisha chcela loptičku, ktorá bola zastrčená za skrinkou a videla ju z predu. Nervózne behala, štekala a nevedela sa k nej z predu dostať. Bella vo svojich 4 mesiacoch pokojne prišla, obzrela situáciu, obišla skrinku a zobrala loptičku. Potom s ňou samozrejme Aishu provokovala, začína z nej byť mrška :o) V živote by som nepovedala, že psy môžu mať tak rozdielnu povahu. Ľúbim ich ako kone práve pre tú rozdielnosť :o)"

A nakonec Roxy... byl to macek už jako štěně, je to macek a bude to macek :-) Jinak podle zpráv, které dostávám, se zdá, že je to pořád naše Roxinka, zlato, chytrá a hlavně půvabná, byť je na ní z fotek vidět, že bude dost "nad standard"...ale ona byla nadstandard už u nás :-)
Její mladá panička o ní píše:
"Tak Roxy už absolvovala 2krát psí školičku a zítra jde po třetí:) Seznamuje se tam s jinýmy pejsky, učí se různé povely, běhá přes různé rampy a probíhá v tunelu (ten jí hodně baví). V přivolání se už taky hodně zlepšila a zkrátka jí to tam baví, tak jako mě.
Také byla včera na očkování proti vzteklině a vše proběhlo bez komplikací. Za týden budeme dávat další tabletku proti odčervení a teď nám holčička váží 6kg.
Pokud není ošklivé počasí chodím s Roxy každý den po škole na pole, kde to zkrátka řečeno miluje:)
Kartáčování už jí nevadí.
Začíná dělat lumpárny. Že by zničila něco opravdu drahého to ne, jen si oblíbila škrábání zdi u zrcadla v chodbě:)"

No prosím, 6kg... kdo by to byl řekl, do čtyřměsíčního štěněte, že...

Tak to by bylo krátce k našim posledním štěňatům. Dost možná, že velmi brzy budou plnit tyto stránky i informace o dalších štěňátkách, jejichž jména budou začínat ovšem již na písmeno "C"... holt, lásce neporučíš a osud sám tomu chtěl, že naše Joy si vybrala právě jeho a on právě jí... zda plody této spontánní akce plně v režii milenců budou, či nikoliv, to se dozvíme s jistotou již tento pátek, tedy 5.10. 2012
Pokud se březost naší Joy potvrdí, pak se nám v polovině listopadu narodí zlatá štěňátka a budou to štěňátka opravdu výjimečná... ale pro řadu nestandardních okolností provázejících tento akt raději nepředbíhejme...

A teď již k ostatním událostem...
Co naši psi?
Esterka vypadá teď po štěňatech jako... ehmmm... nechci to tady nějak víc specifikovat, ale vypadá teď prostě jako by pocházela z jisté chovatelské stanice s atronomickým názvem... nemá na sobě kilo ani chlup navíc, než co je nezbytně nutné k tomu, aby vypadala trochu jako pes. Jako šeltie snad bude zase vypadat v zimě... snad...
Esterka nás maličko pozlobila se zdravím, když začala dva měsíce po porodu krvácet. Absolvovali jsme s ní několik vyšetření, která ovšem neprokázala žádnou zdravotní příčinu. Mysleli jsme na hárání, ale brzy to přestalo. Takže teď už v pohodě a naopak, skutečné hárání se zjevně chystalo těsně před našim odjezdem na Víkend se šeltičkou a proto také zůstala raději doma. Jsme uvědomnělí a ohleduplní... jenže... kdybychom předpokládali skrytou říji u jedné z našich dalších fenek, zůstala by i tato čůzička doma. Ovšem to jsme nepředpokládali a nepoznali a ona to jistě udělala naschvál, aby mohla vyrazit za zábavou, abychom jí to nemohli překazit a nakonec, aby si snad i užila, jsa stále sžírána závistí vůči Esterce a jejímu nedávnému mateřství...
Že Joy? :-) ... Joy je pořád stejná, chlupy po zahradě sice masivně trousila taky, ale pořád má toho na sobě dost, takže jako šeltie ještě pořád vypadá. Jestli tak bude vypadat i v měsícíh následujících listopad, to brzy uvidíme...

A Vitka? Béruška malá... krásná, elegantní... momentálně ovšem taky bez chlupů...

... kdyby šlo ale jen o chlupy... ale ona je jako fakt dost praštěná... její myšlenkové pochody jsou tak záhadné, že ani já, jako ženská jí nedokážu pochopit. A to o mě jistí lidé povídají, že jsem komplikovaná, nečitelná a nepochopitelná... by si rozmysleli takové soudy, kdyby znali naší Vitku!
U Vitky nikdy nevíte, jak nějakou situaci vyhodnotí. Vám se zdá všechno jako normálka, jedete po svém, jenže Vitce nikoliv. Vitka vnímá ty nejtitěrnější nuance a z nich vyvozuje vlastní závěry. Kupříkladu nesnáší cestování autem... A teď malý příklad jejího uvažování...
... pro mě naprosto normální situace... já se v autě přezouvám, protože nejlépe se mi řídí v teniskách. Tenisky si nechávám v autě, stejně jako asi pět dalších párů bot pro různé příležitosti a polovinu šatníku pro různé příležitosti. Tenisky jsou ovšem, jak známo, obuv přeci jen více vhodná k procházkám se psem, než semišové lodičky na pěticentimetrovém podpatku. I beru tedy do rukou klíče od automobilu, abych si vyzvedla onu sportovní obuv, což ovšem ta můra dobře registruje a je ve střehu... možnosti jsou dvě, buďto někam konečně zase vypadnu a ona bude mít prostor pro lumpárny, nebo - nedej Bože - se někam pojede a do toho vona dobrovolně rozhodně nejde...
Vyzvednu z auta botky, beru vodítko a volám na blondýnu z Vysočiny... blondýna ovšem nijak nereaguje, pač ty klíče vod toho auta jí dobře utkvěly v paměti, navíc to vodítko v ruce! a souvislost mezi klíči a teniskami na mých nohách jí ještě nedošla. V tuhle chvíli v tom má ona jasno! jede se autem! "Tak na to zapomeň frajerko", čtu jí z výrazu, než se zdekuje pod stůl... "dobrovolně mě do bedny v kufru nedostaneš, i kdybys mi uherák do mordy cpala!"
A nepřesvědčíte jí ani takovýma lákadlama, jako že tentokrát určitě půjdete tu trasu, co tam minule byla ta hromada hnoje, nebo že půjdete kolem základky, kde se povalují ty chutné svačinky co děcká vyhodily z batohů, aby doma nedostaly za ušiska...
Tak to je jen jeden příklad za všechny.

Jinak máme za sebou nějaké výstavy s Vitkou, máme za sebou Víkend se šeltičkou v Meziříčku a před sebou zase nějaké ty výstavy.

V červenci jsme se s Vitkou zúčastnili Národní výstavy v Mladé Boleslavi... Vitka byla v pěkné kondici, ještě totiž na sobě měla chlupy. Pro její pěkný exteriér a výjimečný pohyb jsem doufala u rohodčího v úspěch. Bohužel, exteriér neexteriér, pohyb nepohyb, vanul větřík... větřík byl ten den silnější než Vitčina nervová soustava a konstrukce zastřešení kruhu. Stan se otřásal, pásky okolo kruhů se třepotaly a Vitka byla rázem ve smrtelném nebezpečí... co když jí něco přistane na její nevyzpytatelné hlavě, poškodí jí to mozek a ona mě už nebude moct do budoucna vyvádět z míry jeho výplodama? To byla skutečně velmi nebezpečná situace, pač by bylo rázem po legraci. Takže místo toho, aby se předváděla, koukala kde co lítá a kde co přistane a byla z toho hnedle Výborná 4, protože dle slov rozhodčího "tak pěkná fenka by si zasloužila lepší předvedení". No tak jako nakonec za to můžu já, že foukalo a Vitka se bála o hlavu...

V září jsme se zúčastnili klubové výstavy v Pardubicích. Když jsem se doma koukla na obsazení tříd a na vypelichanou Vitku, neviděla jsem v konkurenci 18ti fen ve třídě mladých žádnou šanci. A na místě už vůbec ne. Musím upřímně říct, že na klubovce v Pardubicích byla krásná zvířata vůbec a u fen v mladých obzvláště. Přes všechna moje očekávání se ale nakonec Vituše umístila jako výborná 3 a to snad jen pro její krásný a výjimečný pohyb.

Teď nás ještě čeká podzimní klubová a také speciální výstava na konci října a v listopadu sobota na MVP v Praze.
To by bylo dnes vše k výstavám. Zbývá ještě upozornit na nějaké fotografie z akcí...

Tady fotografie z návštěvy v Ďáblově studánce v červnu http://zlomu.rajce.idnes.cz/Dablova_studanka_24.6.2012/
Pár fotografií z dovolené v Chorvatsku, kam jsem se vydala s obouma dětma, pokud to tedy někoho zajímá...
A nakonec fotografie z Víkendu se šeltičkou, který se konal v září a okterém napíšu více v pátek...