Červenec 2011

Už jsem zpátky z Lipna... a už je to celkem dlouho...

28. července 2011 v 3:06 Aktuality
... a se mnou je tu nějaká ta zhruba tisícovka nových fotografií, poněvadž, jak už bylo několikrát řečeno, já jsem prostě magor. To třeba v Ratmírově jsem byla schopná nafotit za dva dny téměř osmigigovou kartu a nebýt Kristíny Hejdukové, která se mnou strávila večer v chatce za účelem stažení fotek do jejího notebooku, zatímco chudinka Jakub se nudil sám v sousední chatce, měla bych na třetí den po ptáčkách...
Trochu podobné to bylo i s focením na dovolené, ale tam jsem tedy těsně vyšla, snad proto, že jsem sebou měla pro sichr notebook. Takže nějaký ten zlomek fotek z dovolené jsem vybrala a jsou zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/A_Lipno_2011_a_Ashley_z_Lomu_ve_Skale/ ... jestli vás nebude pohoršovat, že tam je občas nějaké to moje děcko, vůbec nééé kýčovité krajinky a motivy a k tomu ještě nějaká ta architektura, určitě se podívejte, protože také je tam náš Ashley, jediný kluk z našich podzimních štěňátek! krasavec! plnochrupý... sebevědomý gentleman... na podzim k vidění na výstavě v ČB a nejen tam... příští jaro snad bonitovaný...
No tak, nechme toho, protože, zjevně, se štěňaty je to jako s dětmi, jsou ty naše prostě nejhezčí a jsme na ně patřičně hrdí, že... (teda v případě našich dětí jen do puberty, pak jsou to zmetci a hrdost se ztrácí, kdežto puberta našich odchovanců už nás tak nějak nezajímá a jsou to pořád naše "psí miminka", takže hrdost trvá)
"Fejsbukáři" si ovšem mohou ušetřit kliknutí, protože je to až na několik nepodstatných rozdílů skoro to samý, čím jsem je měrou vrchovatou nakrmila již zkraje (minulého) týdne.
A jinak, pokud stále čekáte na pokračování fotografií z Ratmírova, jsou konečně od včera zde http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Maly_Ratmirov_2._cast/ a pochopitelně též na FB.
Hlavně ale nepočítejte s nějakou slušnou skupinovkou. Jak už jsem psala na FB, to já prostě neumím a neumím a neumím.

Když už jsem zabrousila do toho Ratmírova, slibovala jsem, že budu po návratu z dovolené podrobně referovat o tom, jaké to tam vlastně bylo. Ale to jsem si tedy docela naběhla, protože to už je na mě docela dlouho a navíc já mám v mozku jen jeden obvod (někteří to na mě jistě už poznali) s jednou odbočkou do místa odborně zvaného "nucleus suprachiasmaticus", který převádí optické signály na nejvyšší vegetativní centra, pro názornost a pro mně typický příklad - vidění jídla = slinění, v čemž jsem ovšem dosti podobná našim čubám... takže jestli si něco opravdu tak dobře pamatuju, že bych o tom mohla i s poměrně dlouhým odstupem psát, tak je to to, že tam velice chutně vařili a že pokud už někdo nemohl dojíst, určitě se na mě - a abych v tom nebyla sama, tak i na Verču - mohl s důvěrou obrátit. Nejbližší spolustolovníci měli dokonce přísně zakázáno krácení vlastních porcí hned při odběru u okénka, protože to by přeci byla škoda, když jsem tam já. A Verča. Žádný "vezmu si jenom dva knedlíky"! hezky plnej počet a nejlépe ještě dva navíc, aby nebylo málo... Takže o jídle bych mohla referovat, to jo. Nebo třeba o tom, že mi v důsledku permanentní nepřízně počasí zvlhly šeltie, boty, oblečení, vodítka a vůbec všechno. V chatce bylo pocitově asi tak stejně jako venku s tím rozdílem, že se tam na mě škodolibě usmívala prázdná kamna. Někteří prozíravější účastníci tábora si ještě před započetím monzunových dešťů nasbírali něco málo dřeva od táboráku a ukryli si jej na verandy svých chatek, ne tak ovšem já. A kromě toho jsem sebou neměla pilu ani sekyru. Sice sebou běžně v autě vozím dva až tři kusy od každýho druhu, ale tentokrát jsem výjimečně opomněla. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vydat na loupežnou výpravu, protože takovou pěknou hromadu nasekaných dřívek měl správce kempu v oploceném přístřešku za sociálkama, že by byl hřích toho nevyužít, obzvláště, když zpoza pletiva trčel takovej šikovnej klacíček, abych si mohla pěkně přihrnout ty nejlepší kousky. První výprava byla ve znamení mírné nesmělosti. Abych byla nenápadná, zanechala jsem psy v chatě a dělala jsem, jako že jdu na záchod. Po cestě jsem ovšem zjistila, že dvě slečny předemnou mají naprosto stejné úmysly, což mě maličko dodalo odvahu a tak jsem přestala dělat jako že jdu na záchod, ale že jdeme kolektivně na dřevo - přeci jen, ve třech se to lépe hrabe. Jenže zatímco děvčata si klacíčkem skromně přihrábla pár drobných kousků na zátop, já se vytasila s taškou od Alberta a jala se jí pěchovat až po okraj, protože nejsem přeci žádnej troškař a hlavně co bych neudělala pro ta má mokrá, chlupatá, smradlavá zlatíčka. Ale když jsem se pak s tou napěchovanou igelitkou vrátila do chaty, zjistila jsem, že ty dvě škeble se mezitím pohodlně osušily v mojí posteli, ačkoliv měly samy pro sebe vyhrazeno prázdné dvoulůžko a na něm rozloženou svojí psí deku.
Během pobytu v Ratmírově jsem pak takových výprav s "igelitkou" podnikla ještě několik a musím s hrdostí říct, že když už jsem věděla jak na to, šlo mi to celkem rychle a zaměřovala jsem se výhradně na ty nejlepší kousky. Takže se to tam v té chatce dalo celkem slušně přežít.
Jinak bláznivá Esterína si hned druhý den přivodila při běsnění na kluzkém povrchu zhmoždění přední tlapky, takže dostala od přítomných veterinářek nařízený klidový režim, což představovalo venčení na vodítku a válení se v (mojí) posteli v chatce. Dovedete si asi představit tu nudu... ještě předtím jsme ale měly možnost se s Esterínou předvést coby "agiliťácké naděje nevídaného formátu". Akorát, že jsme si trochu vyměnily role. Zatímco já prolézala tunelem, vona to frajerka tvrdošíjně brala kolem a ještě po mě loupala očima jako že "dost zdržuješ Kučerová". Bylo to docela vtipný, a to obzvláště pro přihlížející, protože prý tunel vypadal jako těhotná housenka, když jsem se v něm vrtěla, což se mě teda trochu dotklo :-)
To Joy po mě sice taky loupala očima, jako že "dost zdržuješ Kučerová", ale narozdíl od Esteríny, ona tunel profrčela než by člověk řekl švec. Takže Joy kdyby mohla, tunelovala by a skákala ještě dnes. Je jí u mě trochu škoda, musím říct... Kdyby si někdo snad chtěl půjčit jednu bláznivou šeltii k agility, že jí jako patřičně vycvičí a občas s ní něco zaběhne, prosím, dveře má u nás dokořán otevřené... aspoň by byl od ní klid, od můry jedný uštěkaný.
Jinak speciálně Joy si během pobytu v Ratmírově užila volnosti měrou více než vrchovatou, protože zatímco já jsem především zběsile fotila, ona si tak nějak žila svým vlastním životem a trajdala si po táboře dle libosti. A tak jestli je někde na fotkách nějaký bezprizorní pes, případně jen ocas, nebo kus ucha, je to jistě naše Henriová.

Kromě tréninků agility se na táboře cvičil i dogdancing. Upřímně, není to nic pro mě, ale fakt je ten, že výkony některých jedinců byly obdivuhodné a to zejména při zkouškách, které se konaly v pondělí. Nerada bych byla konkrétní a někoho přímo jmenovala, protože pěkně to zvládli v podstatě všichni, ale jeden trikolorní pes ze Zvičiny to měl prostě takový, jak bych to jen řekla... prostě nejvymakanější a jmenoval se...
...Monty

Kromě bohatého programu pro psy a jejich páníčky a tedy řady možností jejich sportovního vyžití, nabízel pobyt v Ratmírově i jakousi funkci společenskou, kdy si mohli majitelé šeltiček vzájemně vyměnit zkušenosti, sdělit své názory a postřehy a to hlavně o těch, kteří se tábora nezúčastnili :-) žertuji, samozřejmě... fakt je ten, že večer se obvykle pořádaly různé tématické besedy a celkem slušně se dalo diskutovat i u studny před jídelnou... kdyby se vám snad někdo snažil namluvit, že jsme se tam jednoho dne po snídani zakecaly s Magdou a pak jsme šly rovnou na oběd, určitě mu nevěřte, protože před obědem jsme si ještě stihly dojít do chatky pro stravenky :-)


Naprosto super byla pak pondělní ukázka závodů ve flyballu a musím říct, že tato disciplína mě fakt baví a hrozně se mi líbí. Jak je mým zvykem, přemýšlím o věnování se tomuto kynologickému sportu už celkem dlouhou dobu, tím spíše, že Joy se, jako vášnivý aportér a "magormíček" pro toto evidentně narodila, ale vždy se bohužel vyskytnou nějaké objektivní překážky, proč jsem s tím ještě dosud nezačala :-) Znáte to taky, nebo jsem v tom sama? :-)

Na závěr pobytu pak probíhaly soutěže o ceny (haló, sponzoři, to je pro vás!)

Kromě tzv. "Sranda závodu", sestávajícího ze tří disciplín a to slalomu se zahradním kolečkem v němž je usazen (uležen, ustán) pes, trojitým oběhnutím židle na níž sedí pes a nejrychlejšího přivolání, se konaly též závody agility ve dvou kategoriích ( začátečníci a pokročilí ) a závod poslušnosti. Nutno říci, že některé šeltičky měly pro srandadisciplínu "jízda v zahradním kolečku" pramálo pochopení a odmítaly dělat svým páníčkům, natož přihlížejícím, šaška :-)


Do posledně jmenovaného závodu, tedy závodu v poslušnosti, jsem hrdě přihlásila Joy, jako že brnkačka a dokonce přihlašovací listinu jsem při obědě uchvátila jako první, což znamenalo i startovní číslo 1. Jenže ta kvočna rozlítaná, po třech dnech "dělámsinaprostocochciprotoževodítkonaměnemášužsemhorozkousala" si jednak odmítala stoupnout na povel a jednak si ode mě při chůzi u nohy opět držela patřičný odstup, snad pro případ, že bych byla prašivá, nebo něco podobného, když jsem za celou dobu pobytu téměř nenarazila na teplou vodu. Přesto jsme skončily na pěkném třetím místě, což jsem, upřímně, ani nečekala. Díky tomu jsem se ale přesvědčila, že se opravdu nevyplatí spoléhat se na to, že tento pes párkrát předvedl pěkný výkon a že Joy není "Arianahovawart", která jakmile něco umí, umí to prostě natrvalo. Henriový se to zkrátka musí pravidelně, znovu a znovu vtloukat do hlavy a to nejlépe dubovou palicí. Jo, když jsem zmínila tu dubovou palici, tak jsem si taky vzpomněla na poměrně složitý proces lákání šeltií do chatky. Probíhalo to asi následovně:
Obě šeltie jsou venku. Jedna z nich je kdesi v západní části tábora, druhá ve východní části tábora, což v detailu znamenalo, že Esterína somrovala v chatce u Smrčků a po ose dál a Joy zhruba na ose Vávrová - Ocetková - Habrová. Po mém pronikavém hvízdnutí, jež bylo jistě slyšet až v Jindřichově Hradci, se obě šeltie s pár zastávkama na očmuchání křovin navrátily před mojí "boudu" a s předtuchou zrady takticky vyčkávaly dalšího. Nějaké to "holky domů" se naprosto míjelo účinkem, protože ony jsou od srdce i od výchovy dost svobodomyslné, což pochytily jistě ode mě a venku je to samozřejmě mnohem zajímavější než v chatce. Takže jsem byla nucena použít primitivní prostředky cílené na pudy. "Holky papat" tedy trochu zafungovalo, ale většinou se mi podařilo dostat dovnitř jenom jednu z nich, zatímco druhá vyčkávala před verandou ověření, zda-li náhodou nekecám. Já jsem v tomhle případě fakt nekecala, ale ty škeble se neuměly pořádně dohodnout a tak v okamžiku, kdy i ta druhá podlehla mému lákání, ta, co už byla v chatce, vyběhla najednou ven a mohla jsem začít znovu. Takže v takových chvílích se mé myšlenky ubíraly někam k té dubové palici a proto ta asociace.
A dále z Ratmírova jen v bodech:
- Flip mi označkoval fotobrašnu a vzhledem k tomu, že jsem téměř vzápětí odjížděla na dovolenou, dávala jsem si tam sakra pozor, jestli se mi okolo ní ochomejtá pes, nebo fena. To jsme takhle obědvali v jednom penzionu mezi Černou v Pošumaví a Frymburkem a hned po příchodu vidím domácího "penzinovaného" jezevčíka. Po ujištění, že je to fena, jsem tedy nechala brašnu na zemi, ale na Lojzovkách u Randáků a i na jiných místech v pošumaví jsem jí věšela skoro na stromy. Flipe, díky...
- všechny fotografie ostatních fotografů z Ratmírova jsou pěkné s výjimkou těch, na kterých jsem já
- v Ratmírově čepovali tři druhy piva - Plzeň, Gambrinus a Regenta... než ale jakékoliv pivo stihlo u pípy "dojít", chcípli jste žízní, případně přestali vydávat oběd (večeři)
- brousila jsem si zuby na ten parní vlak, jak si ho pěkně vyfotím, ale dostala jsem se jen k tomuhle:
ztímco dámy Eva, Petra, Verča a spol., ukořistily toto:

Celkově byl "Víkend se šeltičkou" v Ratmírově opravdu vydařený, pominu-li tedy počasí. Mě se tam moc líbilo a určitě se podobné akce opět zúčastním. Otázkou je, zda budu mít sebou opět dva psy nebo už tři... :-)
Nějaké souhrnné informace o akci se můžete dočíst také zde, na oficiálních stránkách setkání...

Celkově vydařená byla i dovolená na Lipně. Oprostím-li se od zjištění, že dospívající mládež, jež je nucena absolvovat nudnou rodinnou dovolenou, se umí tvářit jen dvojím způsobem:
1.) naprosto neutrálně bez náznaku jakýchkoliv emocí, abyste si snad nemysleli že je s vámi nějaká extra zábava, i když program byl celkem ucházející a pubertální ratolestí akceptován. Tento výraz byl ovšem zachycen opravdu pouze v ojedinělých případech, v našem případě při prohlídce zámku v Českém Krumlově na trase č. 1, při koupání v Lipně za teploty 28,8 stupňů celsia a při fárání do grafitového dolu.
2.) naprosto znechuceně ve všech případech zbylých, to znamená při prohlídce zámecké zahrady v Českém Krumlově, při trávení společných večerů, při procházkách po okolí atd.
Jediným, avšak naprosto pomíjivým okamžikem, kdy se puberťák tvářil více než angažovaně a snad i projevoval náznaky nadšení, byla doba, kdy se snídalo, obědvalo a večeřelo...
Jinak se nám dovolená vydařila. Počasí nám přálo, až na celkem slušné večerní bouřky, které proběhly i celostátními médii. Tady snad stojí za zmínku jen můj dialog s Milošem během jedné z večerních bouří, kdy jsem pojala podezření, že trávník u chaty je posetý kroupami. Dostalo se mi odpovědi, že jsou to sedmikrásky. Po skončení bouře se jal soused zkontrolovat, zda mu "sedmikrásky" nepoškodily karoserii automobilu. Jo, holt Miloš má vždycky ve všem jasno. To si v podobném smyslu vybavuju, jak zhruba před patnácti lety začalo ulice v Lysé projíždět auto se signálním tónem "táda dáda dádádá", tenkrát novinka, a Miloš na to, že "vykupujou kožky" (pro neznalé - králičí kůže), měla jsem určité pochybnosti, ale samozřejmě, on to ví stoprocentně, pač narozdíl ode mně, Pražandy jak poleno, on je skoro Lyskej patriot... týden na to si Miloš z auta vykupujícího "kožky" odnesl polárkový dort značky "Family Frost", ale nesmí se o tom moc mluvit...
Na Lipně jsme se také setkali - poprvé od odběru - s našim odchovancem Ashleym, jak již bylo avizováno dříve a s jeho páníčky Líbou a Vláďou. Prožili jsme společně téměř dva dny a bylo to opravdu super. Vzniklo z toho spoustu fotek a spousta sympatií, pro některé bohužel až bolestných, což pro mě bylo značným překvapením. Někteří zjistili, že mají spoustu společných zájmů, spoustu společných vlastností a postojů. Vzniklo další přátelství, ke kterému nám dopomohlo další z našich štěňat. Měli jsme obrovské štěstí. Zdena, Helena s rodinou, Randákovi i Katka... všichni se stali našimi přáteli a se všemi jsme a do budoucna snad i budeme v trvalém kontaktu. Tím jsem se dostala k našim štěňatům, kterým v červenci bylo 9. měsíců...
Ashley: o něm již byla výše zmínka. Je to robustnější pes, ale v mezích standardu. Moc pěkně stavěný, momentálně puberťák se vším všudy. Má všechny zoubky a je to můj oblíbenec. Krásný pes.




Aisha: elegantní princezna, trošičku primadona, majíc Zdenu patřičně omotanou okolo tlapky, ale jinak krasavice, na FB sklízela celkem úspěchy. Protože jí neznají jinak by si z ní všichni udělali předložku do koupelny...

Autumn Masha:

Živel... co víc dodat... Katka mi poslala fotografie devítiměsíční Máši s následujícím popisem:
"Fotka číslo 1. ilustruje její klidnou a tichou povahu"

"Fotka číslo 2. ukazuje fakt, jak velký má Máša respekt před Lízou"

Myslím, že to Katka vystihla velice vtipně a velice trefně :-)
Ještě přidám jednu fotografii Máši:

No a ještě zbývá Alisha. Helena je ovšem nyní na dovolené, takže se sejdeme až v příštím týdnu a pak budou i čerstvé fotografie. Alisha nám už přerostla, ale jinak je to pěkná kočka a je miláčkem rodiny.

Sakra, to už je zase hodin. Kdyby vás to zajímalo, tak tenhle článek mám rozepsaný už čtrnáct dní. Dneska jsem tomu věnovala nebývale mnoho času, ale zase na úkor spaní. Ach jo.
Nicméně, další aktualizace už by měly probíhat opět standardně, což znamená, že když řeknu dejme tomu v neděli, další pátek by tu mohlo něco přibejt... ba ne, určitě brzy přibudou fotky Alishy a i něco dalšího, ale to se spíš budu potřebovat "vykecat"...
Nezbytné video, věnované jisté osobě, která bude vědět, protože po textové stránce to přesně sedí... a kromě toho ta písnička je naprosto skvělá a zpěvačka též...
torment me...


Velice krátce...

9. července 2011 v 2:05 Aktuality
... o tom, co bylo a co bude. Tak předně, máme za sebou Víkend se šeltičkou v Ratmírově...
Jasně jsem vám říkala, že máte držet palce, aby nám to tam nepropršelo! a vy co? a vy evidentně nic...
A za tu vaší dobrotu máte na FB a na Rajčeti http://zlomu.rajce.idnes.cz/AA_Maly_Ratmirov_2011_-_1._cast/ jen polovinu fotek a zbytek, plus podrobné vyprávění o Ratmírově (například o tom, že když kradu dřevo za účelem záchrany života svého a svých šeltií, tak nejsem žádnej troškař a samozřejmě i o celém průběhu), budete mít za trest až potom, co se vrátím z Lipna, kam odjíždím PRÁVĚ DNES. Na Lipně se mimochodem setkám s našim odchovancem Ashleym, takže konečně budu mít jeho nové fotografie a poprvé od odběru ho pořádně pomuchluju.
Takže za týden článek o Ratmírově, o včerejší návštěvě v Ďáblově studánce a o "Ešlíkovi" na Lipně... a samozřejmě ty fotografie.
Mějte se krásně!
Love You...

Dovolená...

2. července 2011 v 0:37 Aktuality
A je to tady, čeká mě 14 dnů dovolené... zítra odpoledne sbalím obě šeltie, nacpu je do přepravky a vyrážím směr Malý Ratmírov. Jako správná lama, která to vždycky vezme nějakou zkratkou, jež je sice delší, zato méně pohodlná, jsem si pro jistotu dneska několikrát projela celou trasu po mapě a rovnou v ortofoto zobrazení, abych naprosto přesně věděla za kterou pumpou či stromem mám odbočovat, protože rozhodně nechci dávat příležitost té Máně "pokud je to možné, otočte se a jeďte zpátky"...
Myslím ale, že Máňu použít nebudu muset a tak snad do tábora do večeře dorazím. Takže, ti, co ještě vydrželi navštěvovat můj Blog, na němž se v měsíci červnu objevily celé 2! - slovy "dva" absolutně nezáživné příspěvky, a kteří do Ratmírova nejedou, mějte se tu moc hezky...
Držte nám palce, ať nám to tam neproprší a snad i bude v nějaké rozumné době po mém návratu nějaké povídání a samozřejmě i fotky...