Arianka jako štěně aneb bývávalo...

26. listopadu 2008 v 13:29 |  Ariana články

Narodila se...

18. června a již v době jejího narození (a možná i před ním) muselo být vyšší mocí určeno, že to bude právě ona, protože jinak bychom si ji nevybrali. Tím spíše, že jsme měli na výběr hned ze tří fenek. A muselo to tak skutečně být, protože v té době byla štěňátka ve věku, kdy se nějaká věcná a odborná pravidla pro výběr toho "pravého a nejlepšího" štěňátka, nedala prakticky použít ( a řekněme si upřímně, kolik z nás je v takové chvíli použije?). Tři a půl týdne staří puclíci byli všichni nesmírně roztomilí, batolilo se to sem a tam, každou chvíli to spalo a všichni byli k zulíbání - no, a pak si vyberte! My byli vyjukání a bezradní. A zatímco já jsem dlouho váhala mezi Ariankou s růžovou mašličkou a Anabelou s mašličkou červenou, růžová mašlička mezitím olízla nos jednomu nejmenovanému vlivnému členu naší rodiny (ano, byla to moje matka), a bylo rozhodnuto.

Téměř pět set kilometrů nás pak dlouhých pět týdnů dělilo od našeho psího miminka. Zprávy o tom, jak roste a jak se mu daří, jsme dostávali od paní chovatelky e-mailem a moc jsme se těšili, až si Arianku přivezeme domů. Tam už bylo dlouho před tím vše nachystáno. Především půvabný, proutěný košíček - památka to na naše předky. Dlouhá léta uložen na půdě venkovského stavení a poté s pýchou "zrestaurován" a přichystán pro náš milý přírůstek coby útulný pelíšek. Vydržel statečně měsíc. Dále četné pískací i nepískací hračky, z nichž mnohé byly ještě statečnější a vydržely i o měsíc déle, a pak takové ty věci praktického rázu, jako mističky, hřebínky a mnohé další věci, jenž jsou pro takovou životní událost, jako je pořízení štěněte, nezbytné.
Je známo, že čas ubíhá tím pomaleji, čím více se na něco těšíte a tím rychleji, čím kratší je doba, kdy se z toho můžete těšit. My jsme se těšili na štěňátko a dočkali jsme se.

Jedeme si pro štěně...

Natěšeni a plni očekávání jsme vystoupili z auta a za plotem už jsme je viděli! Byla už tam jen tři štěňátka, dvě plavá, zhruba stejně velká a jedno černé se znaky. Jedno plavé štěně se po našem spatření znechuceně otočilo a poodstoupilo od nás na pár kroků, kde si nezúčastněně lehlo, pozorujíc nás značně pohrdavým pohledem . Zbývající dvě si nás přišla očichat a ochutnat naše vlasy. Můžete třikrát hádat, které z těch štěňat byla naše Arianka. Pokud tipujete, že to, které jsme absolutně nezajímali, ba spíše svojí přítomností obtěžovali, pak tipujete správně.

Musím upřímně říci, že mne její chování v prvním okamžiku dost nepříjemně překvapilo a že to vůbec neodpovídalo mým představám o důvěřivém, hravém a bezstarostném hovawartím štěněti. Samotní chovatelé byli také překvapeni co se děje, do té doby si u ní takového chování nevšimli, takže jsem měla pochybnosti, zda jsme si vůbec takříkajíc "souzeni". Znáte to, člověk bývá vybaven moudry typu "se štěnětem si musíte hned padnout do oka", "štěně by si vás mělo samo vybrat" "nejlepší je to, co se k vám hned přibatolí a nehne se od vás" apod. Kdybych se podle toho měla řídit, musela bych si odvézt kterékoliv štěně kromě Arianky, kterou jsme měli už pět týdnů vybranou. Nicméně, v Karviné jsme ještě strávili několik příjemných hodin, a tak Arianka měla čas si na nás zvyknout. Na cestu s námi do nového domova odjížděla už celkem smířená a během dlouhé cesty, která mimochodem proběhla nad očekávání dobře - nebylo žádné blinkání ani žádný stres, už jsme byli její.

První dny doma...

Když jsme Arianku přinesli domů, rozběhla se zvědavě po bytě, jako by tu byla odjakživa. Náš prvotní, mírně rozpačitý, dojem z jejího chování v Karviné byl zapomenut až do chvíle, než došlo na seznámení s naší foxlicí Meldou. V tu chvíli Ariana začala řádit jako smyslů zbavená. Utíkala před ní, kvičela a schovávala se za nás, zkrátka, žádná legrace to nebyla. Nutno ovšem říci, že stejně rychle, jako si zvykla na nás, zvykla si po chvilce i na svoji novou čtyřnohou spolubydlící. A tak než se šlo spát, bylo už vše v pořádku. Dokonce byla Melda vyzvána i ke hře.

První noc v novém domově Arianka celou prospala. Nekonalo se tedy žádné stýskání a všichni jsme spaly jako špalky. Dokonce nebyla ani žádná noční utajená loužička, vše co potřebovala vykonala hned po probuzení až ráno venku, a tak jsme ve výchově k čistotnosti vykročili tím nejlepším směrem.V tomto směru vůbec má Arianka můj naprostý obdiv a uznání, že v rekordním čase pochopila "kde se to dělá a kde se to naopak nedělá". A tak počet loužiček byl skutečně minimální. Navzdory tomu, jak byla Arianka v tomto směru uvědomnělá, ven chodit jinak vůbec nechtěla. Snad ještě nikdy jsem nepoznala psa, který by nechtěl chodit ven. Ariana taková byla. Když už teda jako jó potřebovala, prosím, ale vždy si pospíšila aby to měla rychle za sebou a šup domů. Na nějaké zdržování se venku neměla ani pomyšlení. Občas se nám tedy podařilo přemluvit jí, aby s námi chvilku venku pobyla, ale rozhodně to dobrovolně nebylo na dlouho. Večer se s ní však domluvit nedalo vůbec. Ve své zarputilosti došla dokonce tak daleko, že stačilo jen naznačit že se půjde ven a ona se šla raději někam zašít.
Přestože byla taková - nebo právě proto - jsme se rozhodli pevně trvat na svém a i přes určité riziko s ohledem na nedokončené očkovací schéma, s ní chodit co nejčastěji, na nejrůznější místa a v nejrůznější době. Nebylo to rozhodně jednoduché. Představte si štěně na procházce, jehož jedinou aktivitou je neustále se zastavovat a rozhlížet se na všechny strany, zda se odněkud nevyřítí nějaká příšera s úmyslem jej sežrat a které, je-li na vodítku, neustále táhne směrem k domovu, je-li volně, pak tam bezhlavě se řítící. A to bez ohledu na již překonanou vzdálenost. Nebudu to prodlužovat a řeknu, že tento stav trval dobře měsíc, možná i o trochu déle.
Nebylo to však zdaleka všechno, čím se ta potvora rozhodla testovat naší psychickou odolnost.

Ariana jako tvor asociální...

Přesvědčení o tom, že všichni cizí lidé jsou nedůvěryhodná až podezřelá individua, před kterými je třeba se mít maximálně na pozoru, si Arianka přivezla už z Karviné a rozhodně se ho nemínila vzdát. Naopak si vytvořila celkem propracovanou metodiku na stanovování společenské nebezpečnosti všech cizích osob a jejich následné škálování, přičemž nejnižší kategorie byla kategorií osob "pravděpodobně neškodných, přesto však hodných obezřetnosti a odstupu" a měla číslo 3. Do té byla zařazena převážná většina žen, naprosto nenápadní lidé a všichni majitelé psů. Ani tito lidé však neměli právo si jí jen tak hnedle pohladit či se jí jinak dotknout. Jakmile se o to někdo pokusil, hned uskočila a bylo to. Pokud si jí ale nikdo nevšímal, bylo vše relativně v pořádku. Byla sice neustále jakoby ve střehu, ale jinak se nijak výrazně neprojevovala. Po určité době známosti dokonce u některých pečlivě vybraných jedinců projevovala i ochotu nechat se lehce pohladit.
Do kategorie číslo 2 byly zaškatulkovány děti bez kolečkových bruslí a skateboardů, staří lidé (pokud však disponovali holemi, pak byli přeřazeni do kategorie č.1), občané nesoucí nepříliš objemná zavazadla a naše veterinářka. Tito vyžadovali zvýšenou pozornost a dostatečný odstup. Nebylo-li zbytí, a bylo-li potřeba kolem nich projít, pak se to muselo uskutečnit co nejrychleji a bez zbytečného prodlení.
A pak tu byli osoby vysloveně podezřelé - kategorie č.1. Kromě přechodných typů z předchozí skupiny zde byli vyložené specialitky. Taková opravdu krajně podezřelá osoba se na ulici vyskytovala typicky večer za tmy, ale nebylo výjimkou, aby se zjevila i v denní dobu. Charakteristickým rysem podezřelého individua prvního řádu byly ruce v kapsách, šouravý krok a zatažená hlava. Byla-li ještě ke všemu na hlavě pokrývka jakéhokoli tvaru, a šlo-li o osobu mužského pohlaví, pak už byla zařazena mezi přeludy bez možnosti kategorizace - mezi tvory krajně nebezpečné. Tyto postavy byla Arianka schopna analyzovat na úctyhodnou vzdálenost. Situace se pak vyvíjela různě v závislosti na tom, zda se idividuum přibližovalo přímo k nám či nikoliv, zda splňovalo podmínky pro zařazení do nulté nebo do první kategorie a pochopitelně na tom, zda bylo světlo či tma. V nejlepším případě Arianka ztuhla a v nehybné pozici zcela paralyzována setrvala až do pominutí nebezpečí, čili do té doby, než se dotyčný ztratil z dohledu. Ve vážnějších případech bylo ovšem potřeba urychleně jednat, čímž bylo myšleno buďto zdrhnout, nebo se schovat za páníčky a přitom "výhružně" poštěkávat. Nutno dodat, že pokud šlo o přízraky ve tmě, pak kategorii číslo 0 tvořilo zhruba devadesát procent případů bez ohledu na to, zda měli pokrývku hlavy či nikoliv.
Kromě nepřátel z rodu homo sapiens sapiens ohrožovali Arianku na životě v jeho raném údobí ještě i nkteří jedinci rodu canis familiaris, a to především ti, kteří byli uzavřeni na svých zahradách. Projít takovou ulicí, kde - byť jen za jediným plotem - se vyskytoval štěkající pes, bylo neskutečným zážitkem hodným jen pro silné a maximálně odolné povahy a šlo to provést jen tzv. tažným způsobem. Tažný způsob znamená, že do úrovně inkriminové zahrady štěně za sebou táhnete vy, od její úrovně ono vás.

Po osmém měsíci zlom...

Abych však byla spravedlivá musím přiznat, že některé z těchto výstřelků se časem zmírňovaly, až okolo desátého měsíce vymizely úplně. Úplný zvrat například nastal po osmém měsíci právě v jejím přístupu k příslušníkům vlastního druhu včetně těch rozzuřených za plotem, kde to vzala pro změnu z opačného konce a tehdy nám dalo skutečně hodně práce vysvětlit jí, že ne každý pejsek a ne každá situace je vhodná k hrátkám a společnému řádění. Také v případě cizích lidí došlo po devátém měsíci k pozitivnímu posunu. Žádný extra lidumil se z ní sice nestal a nejspíše ani nikdy nestane, přesto se však značně rozšířil okruh osob nejen pravděpodobně neškodných, ale přibyly dokonce i osoby neškodné, (a to i z řad lidí úplně neznámých) jimž byla projevována i určitá forma náklonnosti. Podle čeho si takové lidi vybírala nám zůstalo utajeno. Vypozorovali jsme však, že pokud s ní lidé jednali přímočaře a sebejistě, snášela kontakt s nimi bez problémů.
Tato zlepšení byla jednak dílem jejího dospívání a vývoje a jednak dílem maximálního úsilí vynaloženým v její socializaci. Přitom jsme vyzkoušeli snad všechny popsané i nepopsané a alternativní metody. V případě kontaku s cizími lidmi se nám značně osvědčili prostředky hromadné dopravy ve špičce, kde není žádný únikový prostor a kde díky Ariančinýmu půvabnému vzhledu nemáme o pozornost nouzi. A protože při vší nedůvěřivosti je Arianka v jádru hodná holka, která v těchto případech neublíží (jen se zvláštním způsobem rozesmutní), byla donucena snášet hlazení a obdiv od spolucestujících chtě nechtě. A vzhledem k tomu, že se jí dosud nikdo nepokusil sežrat ani jinou újmu nezpůsobil, vypadá to, že vše je na dobré cestě.
Na závěr kapitoly o povaze našeho miláčka bych ráda zdůraznila, že jakkoliv problematický byl její vztah k živému okolí, nikdy jsme neměli potíže v situacích jako jsou hlučná prostředí, těžké stroje, vlaky, střelba apod. V těchto případech zůstávala klidná až nezúčastněná. A ještě něco bych chtěla dodat. To, že se mezi hovawartími štěňaty vyskytne taková individualita jako je naše Arianka, byť jde třeba o jediné štěně z vrhu, není zdaleka nic výjimečného. Svědčí o tom dotazy a příspěvky na různých diskusních fórech a v poradnách. A jestli mne něco opravdu může dojmout, pak jsou to rádoby odborné reakce na tyto dotazy, které ze všeho viní zanedbanou socializaci štěněte u nového majitele. Například my jsme pro našeho pejska udělali v tomto směru maximum a věřím, že lidé, kteří mají podobný problém a konzultovali ho na internetových fórech, jakbysmet. V našem případě můžu dát ruku do ohně i za paní chovatelku, ze špatných podmínek bych si štěně nikdy nevzala. Takže - budeme si stále nekriticky nalhávat, že všichni hovawarti do jednoho jsou nekomplikovaná, vyrovnaná a pohodová zvířata s ideální povahou a pokud ne, tak za to může majitel? Pochopitelně jsou hovawarti báječní, ale prosím, neidealizujme si je. To zkrátka nelze u žádného plemene. A vůbec - u žádného živého tvora.

Ariana a zdraví...

Když jsme si byli v Karviné vybrat štěňátko, podařilo se mi Arianku zcela indiskrétně vyfotit zrovna v okamžiku, kdy konala "velkou potřebu". Tehdy jsem ještě neměla sebemenší tušení o tom, jak symbolický je to obrázek a jakou ústřední roli bude tento "akt" hrát v našem společném životě.



V osmi týdnech jsme si domů přiváželi krásné, buclaté, pěstěné a zdravé štěně, o kterém jsme věděli, že jedinou jeho "vadou na kráse" je pupeční kýla. Abychom si Arianku mohli odvést co nejříve, domluvili jsme se s chovateli, že kýlu necháme operovat až u nás doma. To jsme, na základě doporučení odborníků, naplánovali až na druhý půlrok jejího života. Okolo pátého měsíce se však začaly projevovat první zdravotní problémy. Začínalo to jako "běžná" infekční příhoda. Průjem, občasné zvracení. Byla nasazena standardní dieta (rýže, potom kuře s rýží) a antibiotika. Stav se upravil a my se vrátili k normální stravě, což byla Eukanuba pro štěňata velkých plemen. Jenže ono se to nejen vrátilo, ale bylo to ještě horší. Následovala opět antibiotika, dieta a zlepšení. Protože nám Arianka také příliš brzy a hodně vyrostla, ale přitom byla velmi hubená a stále hladová, začali jsme pochybovat o správné volbě granulovaného krmiva. Pro oprávněnost tohoto podezření hovořil také fakt, že pokud jsme krmili vařenou stravou, tedy kuřetem s rýží, průjmy víceméně ustaly, ale jakmile jsme přidali do rýže byť jen dvě, tři granule Eukanuby, bylo zase zle. A tak jsme se rozhodli, že přejdeme na Purinu Proplan. Koupili jsme malé tříkilové balení a plni optimismu jsme pár granulek přidali do diety. Reakce však na sebe nenechala dlouho čekat. A tak jsme se pomalu smiřovali s tím, že naše čubina bude patřit mezi to malé procento psů, kteří trpí nesnášenlivostí granulovaných krmiv a že ji budeme vařit. Jenomže pak jsem jednou přidala do diety vaječný žloutek a byla z toho opět dvoudenní epizoda průjmů a zvracení. Ale také nová možná diagnóza - alergie na vejce. Zkoušeli jste někdy najít granule, které by neobsahovaly vejce? Ani to nezkoušejte. Hodiny a hodiny jsem proseděla na Internetu a studovala složení krmiv všech možných značek. Běžně dostupná komerční krmiva jej obsahují všechna. Jenže nakonec se ukázalo, že u našeho štěněte vyvolávalo průjmy již téměř vše. Různé žvýkací pamlsky, vepřové uši, nožičky, ovoce, Caniviton (přípravek na klouby) a spousta dalších věcí, z nichž mnohá ani vejce neobsahovala. Tak jsme se ocitli opět na slepé koleji. Abych to příliš nezdržovala. Po celé dva měsíce - a to v době nejintenzivnějšího vývoje a růstu, tedy v době, kdy jsou nároky na kvalitu a množství stravy nejvyšší - snesla Ariana pouze malé množství drůbežího masa s rýží v té nejdietnější úpravě. Nic jiného prostě nebyla schopna strávit. Bylo to k zbláznění. Náš život se točil kolem sledování psí stolice, hrnců s vařenými kuřaty, sbírání hovínek, odběrů krve, pravidelných vyšetření na hladinu a poměr vápníku,vitamínů a váhy. Já, která jsem vždy byla vysazená na kvalitní a racionální výživu jako základ zdraví, já, která mám syna zdravého jako řípu, s kterým jsem (kromě vyraženého zubu) nepoznala co to je dětská pohotovost a u lékaře se objevujeme jen na preventivních prohlídkách na pozvánku, já jsem se v noci budila zpocená s rachitickým hovawartem před očima, absolvovala několik nočních a nespočet denních hodin v ordinacích, v lékárně mne už zdravili mezi dveřmi a pejskomilové z okolí se na mne dívali jako bych svému psu nedala najíst.

Paní chovatelka, s kterou jsme byli v neustálém telefonickém kontaktu, z toho byla tak nešťastná, že přijela až k nám do Prahy, abychom se poradily co dál a aby Arianku sama viděla.Veterináři se nám zdáli liknaví a váhaví. Původní podezření na Giardiózu se nepotvrdilo, stejně jako byla vyloučena jiná parazitóza. Několik z nich nás ovšem upozornilo na to, že by to mohlo být onemocnění slinivky. Přestože jsme věděli, že příznaky by tomu odpovídaly, zdráhali jsme se tomu uvěřit. Přesto jsme nakonec nechali udělat speciální vyšetření krve a stolice a tato diagnóza byla potvrzena. Naše Arianka trpí tzv. exokrinní pankreatickou insuficiencí, zkráceně EPI. Znamená to, že její slinivka není schopna produkovat některé trávicí enzymy - v jejím případě ty, co štěpí bílkoviny - a ty se potom musí dodávat v umělé formě, tabletách nebo kapslích. Přitom samozřejmě musí držet dietu. V současné době už je po této stránce relativně v pořádku. Krmíme speciální veterinární dietou od firmy Hill´s a ke každému krmení dostává dnes už jen jednu tabletu Pancreolanu (enzymy slinivky břišní). Kromě toho právě podstupuje speciální homeopatickou léčbu, která některým pejskům hodně pomohla. Přibrala a zmohutněla a jen ten, kdo si prožil podobné martýrium může pochopit, jak krásný a útěšný je pohled na pevný psí bobek. Přestože již téměř dva měsíce nejsou s Arianiným trávením potíže, otázka "kakala? a co, dobrý?" se zřejmě již navždy stane koloritem každého návratu domů z vycházky. Stejně jako pravidelná kontrola finálního produktu jejího trávení ve všech terénních podmínkách (ona vždy vyhledává soukromí), a to i za tmy.
Na závěr bych ráda napsala, že i přesto, že jsme měli "smůlu" a máme nemocného hovawarta, nemělo by to vyznít v neprospěch plemene. Osobně jsme se měli možnost seznámit s podobně postiženými majiteli rottwailerů, dobrmanů, ridgebacků, německých ovčáků i kříženců. Zkrátka, jedinec, kterému osud takříkajíc "zamíchal kartami" se může vyskytnout napříč rasami. Konkrétně u Německého ovčáka byla sice prokázána určitá genetická predispozice k tomuto onemocnění, pokud bych ale já osobně k tomu mohla říci svůj názor, a opakuji svůj názor (odborně nepodložený), pak říkám, že si nejsem tak úplně jista, zda by ke všem těmto problémům došlo, kdybychom nekrmili naše štěně právě Eukanubou. Protože kromě stejných příznaků a průběhu onemocnění, všechny stejně postižené psy, které známe, spojovala také stejná značka krmiva. Může jít o náhodu, ale také nemusí.

Arianka jako společnice v bytě, na zahradě a vůbec...

Hovawarta jsme si pořizovali s vědomím, že dobrou polovinu roku ho budeme chovat v bytě. Myslíme si, že pokud to se svým pejskem někdo myslí vážně a dopřeje mu dostatek pohybu a zaměstnání, je celkem lhostejné, zda jde o psa velkého či malého. Ne, tak ještě jinak. Správně by se mělo říct - člověk si musí pořídit takového pejska, který se bude nejlépe hodit k jeho životnímu stylu a pak je jedno zda do bytu či na zahradu. My jsme si mysleli, že s hovawartem nešlápneme vedle. Chtěli jsme psa, který bude většího vzrůstu, bude nás doprovázet na našich četných mineralogických výpravách, bude nás chránit při kempování a rybaření v odlehlých koutech, doprovázet na procházkách a v neposlední řadě nám bude schopný ohlídat přízemní byt v době, kdy jsme v zaměstnání a v létě zahradu. A samozřejmě mazlíka. Zkrátka, v tom se nijak nelišíme od lidí, co si hovíky pořizují k domu. A protože nejsme nijak hákliví na nějakou tu tlapu na koberci (prostěradle, peřinách, kuchyňské lince...) a s psíma chlupama žijeme od narození, šli jsme do toho.

Jak se později ukázalo, soužití s velkým psem v bytě skutečně není nějaký extra problém. Leží-li velký pes Ariana roztažený na frekventovaném místě, dá se překročit, je-li natažen podél kuchyňské linky, pak lze zakotvit nohy tam, kde je kousek místa (například pravou nohu mezi psí hlavu a hrudník, druhou nohu mezi packy), v nejnutnějších případech lze psa Arianu vykázat na své místo. Zkrátka - v tomto směru se řešení vždycky najde. Větší problém nastal v okamžiku, kdy začal ještě relativně malý pes Ariana zůstávat sám doma.
Přestože jsme s ní byli téměř dva měsíce na psí mateřské dovolené a citlivě jsme ji zvykali na samotu a přestože jsme jí vždy dopřávali dostatek pohybu a her, měli jsme:
Byt bez tapet do výšky kam dosáhne (hóódně vysoko), parapety bez fialek a kaktusů, poslepované lino bez obvodových lišt, vyškrábané díry ve zdech, několikero rozkousaných bot, na mikrosoučástky rozebraný, kdesi vyštrachaný synkův autobus jakož i jiné různě upravené hračky, a spoustu dalších a dalších, zničených (a z větší části sežraných) věcí, které jsem zapomněla odstranit z jejího NEUVĚŘITELNÉHO dosahu. Podotýkám, že vlastních hraček a věcí jí k ukrácení chvíle nabídnutých si ani nevšimla. Scénář byl vždy stejný. Ráno kolem osmé jsem odcházela do práce, Ariana stála v předsíni a naprosto klidná, avšak s výrazem v očích "no jen počkej já ti ukážu" (a taky ukázala), čekala, až se za mnou zabouchnou dveře. Když jsem kolem dvanácté (mnohdy i desáté) hodiny přijela domů jí nakrmit a vyvenčit, vypadal byt jako by nás vykradli. Její řádění postupně nabíralo na intenzitě a četnosti, přičemž ve svém destruktivním afektu nepohrdla absolutně ničím a pokaždé dokázala překvapit svojí vynalézavostí a originalitou. Velká škoda, že mne nikdy nenapadlo tu spoušť vyfotit, protože obrázek kuchyně, jejíž podlahová plocha je rovnoměrně pokryta centimetrovou vrstvou zeminy a v níž jsou zasázeny zbytky květin a květníků, utěrky, tříděný odpad, manželovo triko, zbytky tapet a dalších, blíže neidentifikovatelných předmětů, rozcupované složenky, něco strouhanky a to vše pečlivě zalité vodou ze psí misky o obsahu 2,5 litru - to by byla trofej do fotogalerie! Půvabný kolorit obrázku by pak doplňoval schlíplý tvor neznámého druhu, který dříve býval plavým psem... A tak zatímco v naší přítomnosti byla ta potvora zlatíčko se svatozáří, postupem času už stačilo jen odejít vysypat koš a už se činila. A nemyslete si, že pomáhaly rady typu: "Odejděte na chvilku a hned se vraťte, bude-li vše v pořádku, hodně chvalte. Pokud ne, tvařte se přísně a hubujte, vrčte, štěkejte, prostě - dejte najevo nelibost. Dobu nepřítomnosti postupně prodlužujte" nebo jiná rada: "pejska před vašim odchodem musíte pořádně unavit, nechat dvě, tři, čtyři hodinky řádně vylumpačit, aby dobu vaší nepřítomnosti strávil téměř v bezvědomí" nejgeniálnější názory pak zněly asi takto: "z psíkova dosahu odstraňte vše, co je vám milé a ponechte jen věci, které lze oželit - nejlépe je vyhradit štěněti jednu vlastní místnost jen pro něj" Ho ho hó, tak to tedy vážení ne. Pes je, prosím, zvíře inteligentní a hovawartice obzvláště a jako soupeře jej rozhodně nelze podceňovat. Není blbá, aby nevěděla, že:
A) I když jsme se desetkrát vrátili, jednou příjde, že se hned nevrátíme, protože taky musíme vydělávat na její žrádlo, zábavu, veterinární péči a v neposlední řadě na nové vybavení bytu od kterého nám odpomohla. Čili se vyplatí si počkat a tím se dočkat.
B) Když je sama doma, je beztrestná a lze tedy činit co se zlíbí. Fantazii se rozhodně meze nekladou.
C) Páníčkové jsou vybaveni slušnou teoretickou průpravou a znají výchovný zákon (který jistě vymyslel nějaký pes), že trestat psa lze jen bezprostředně po činu, nejlépe ještě při něm, neboť pět minut poté již psík neví, že něco provedl.
V životní filozofii našeho štěněte je navíc pevně zakotveno, že ráno přeci každý normální pes spí a jen blázen by se vyčerpával nadměrnou ranní aktivitou, kterou je naopak nutno šetřit na zábavné dopoledne. Takže šup vyčůrat, bobana - pozor, nezamazat si moc tlapky v ranní rose (loužích, sněhu a pod.) -
a honem domů k snídani a zpátky do pelíšku.
Z výše uvedeného vyplývá, že v tomto směru mají majitelé zahrad výhodu. Netvora prostě popadnou a vystrčí ho na zahradu. Bytové vybavení je tím uchráněno.V zaměstnání pak mohou být klidní, nestresovaní a produktivní, vracet domů se mohou s úsměvem, plni pozitivního očekávání a natěšeni na svého čtyřnohého kamaráda. My jsme si tuto příjemnou možnost - vystrčit psa na zahradu - vyzkoušeli také.
Nevím, jakým smyslem rozpozná štěně hovawarta, na čem opravdu vám záleží. Faktem ale je, že téměř okamžitě přišlo na to, že nejlepší podmínky k řádění a hrabání poskytuje malé, k celkové rozloze zahrady zanedbatelné, políčko jahod. Tento nadstandardně (manželem) udržovaný kus úrodné polabské zeminy skýtá (skýtal) cenné a prvotřídní sazenice jahod, velmi ojedinělé odrůdy, s láskou a něhou opečovávané. K zajištění jeho ochrany začal flegmatik Miloš (manžel) nebývale energicky jednat. Honit štěně po zahradě s hráběma se ukázalo být ne příliš účinné. Také zbraně verbální, byť poměrně těžkého kalibru, nebyly pro vysmátého ďábla žádnou hrozbou. A tak nezbývalo, než probudit mozkové závity a jít na to jinak. Zcela geniální přístup k věci vymyslel Miloš v okamžiku, kdy se štěrbinou mezi vraty ukázalo, že návštěva v podobě čtyřměsíčního třicetikilogramového štěněte leonbergra Amora se svými páníčky u nás na zahradě je nevyhnutelná. V záchvatu zoufalství a temné předtuchy postavil před záhon nepřekonatelnou bariéru v podobě zahradního kolečka : -)))
A od té doby nemáme jahody.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alice Alice | E-mail | 2. března 2014 v 20:07 | Reagovat

Dobrýýýý. Dlouho jsem se tak nenasmála. Máme doma 11 týdenní slečnu Kangala, tak se chvílema v článku poznávám. Alice z Karviné :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.