Z Lomu ve skále na Blog.cz

podle tabulek již za pouhý týden, podle mého odhadu za tři, čtyři dny. Esterka nabrala v posledním týdnu celkem slušné tempo ve zvětšování svého objemu a připomíná teď v 57. dnu parní válec křížený se vzducholodí. Vypadá to, jako by měla každou chvíli prasknout. To tedy Joy taková nebyla. No každopádně jsem se již smířila s tím, že jen tři štěňata to asi nebudou...

Chtěla jsem to zdokumentovat fotograficky, ale šla jsem na to vyloženě blbě, takže mám místo fotek celé Esterky jen samé černé šmouhy a jediné, co celkem vyšlo, bylo to břicho. Pro svojí velikost se mi ovšem nevešlo cele do záběru...

O víkendu by však mělo proběhnout další pravidelné venkovní focení, takže nehážu flintu do žita a snad i Esterka bude mít svojí sérii těhotenských fotografií.

Jinak, porodní bedna je už připravená i když přiznávám, že - navzdory doporučením v odborných článcích - až ode dneška. Všechna naše dostupná zvířata jí hned prověřila a otestovala a nutno říct, že nejvíc se v ní líbilo opět našemu Kubovi.

To kocour Oskar si při pohledu na Esterku a na bednu okamžitě vzpomněl na orvané uši a různé další útrapy, jež mu ti skřeti tenkráte chystali...

... ale on ve skutečnosti to zděšení jenom tak hraje, protože jinak je to normální masochista a vodrbávání mu vždycky dělalo vyloženě dobře od všech malých skřetů, které se kdy u nás vyskytovali, takže ode mne se lítosti v podobě libové šunky rozhodně nedočká...

Nedá mi to a musím zde opět zmínit jedno vysloveně nepsí téma... bude to takové malé "poštovní" téma. Ničemu to nepomůže, ale mě se uleví.

Už jsem si celkem zvykla na to, že od jisté doby je lokalita našeho bydliště pro balíkové doručovatele z nějakého záhadného důvodu nedostupná. Ze začátku to okecávali tou obligátní formulkou "adresát nezastižen", ačkoliv náš barák není nikdy prázdný a sluch i zvonek máme naprosto v pořádku. Dneska už se ani nenamáhají nám lhát a rovnou na tu výzvu napíší, že "výjimečně nebyl učiněn pokus o doručení" a z výjimky se stalo pravidlo...

Nezvykla jsem si a nikdy nezvyknu na to, že když už se z důvodu nebetyčné drzosti a lenosti zaměstnanců České Pošty musím plahočit na poštu, že je tam pokaždé fronta pomalu až do Prahy, protože ačkoliv pošta má dvě patra, funguje odpoledne jen přízemí a v něm ze tří přepážek jedna, protože Mařka si šla zakouřit a Božka slintá za uzavřenou přepážkou na nálepky co nestihla nalepit v době, kdy si byla oběhnout krámky. Proto jsem velice uvítala novou službu České pošty, kdy si můžete nechat doručit balík buďto "Do ruky", nebo "Na poštu". Protože balíku "do ruky" se od pošty beztak nikdy nedočkám, začala jsem využívat služby "Na poštu" a nechala si zásilky posílat na poštu do Prahy, kde pracuji. Teda né, že by to bylo z hlediska komfortu nějak o moc lepší, ale přeci jen, v Praze třeba z osmi přepážek fungujou čtyři, takže procentuálně vyjádřeno to vyjde o něco lépe ve prospěch Prahy. Musím uznat, že až na drobné nesrovnalosti při vyhledávání zásilky v systému to v prvních dvou případech dopadlo celkem dobře. Zásilka ovšem putovala z Kobylis na Černý Most a na těch pár kilometrech se toho nedá celkem moc zkazit. Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy jsem si troufla objednat si zboží až z dalekého Bruntálu. Osm kusů bílých bavlněných prostěradel expedoval obchodník 13. dubna. Ten samý den mi Česká Pošta poslala SMS, že balík č. xxxxxxx převzali do přepravy a že mi bude doručen 16.4.2012...

...16.4.2012 mi od pošty přišla SMS s omluvou, že z technických důvodů nebude předmětný balík doručen v avizovaném termínu a že mne budou o dalším postupu informovat. Tak, stane se, že... důvody mohly být závažné, na prostěradla jsem zrovna nějak zvlášť nespěchala a tak jsem vyčkávala na ty informace o dalším postupu. Leč informace nepřicházely a postup už vůbec ne. Mlčel i internetový systém sledování zásilek a tak jsem se po více než týdnu šla informovat na poštu, kdeže udělali podnikoví soudruzi chybu. Ale o zásilce ani vidu, ani slechu. Nikdo nic nevěděl. Tak jsem všechno hodila za hlavu s tím, že o věc se jistě brzy začne zajímat i obchodník, neboť já nakupuji téměř výhradně na dobírku. Uběhnul měsíc a já skoro zapomněla, když tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, SMS od České Pošty... "Vážený zákazníku, dne 16.5.2012 Vám budeme doručovat balík "DO RUKY!" (naprosto stejné číslo jako v dubnu) od podavatele Dante.cz..." uff... šestnáctka je zřejmě pro poštu nějaké magické datum a proto to v jiném termínu možná doručit nelze, říkám si a již se těším, až natáhnu na matraci zbrusu nové prostěradlo bez zapraných psích tlapek... ovšem dnes je osmnáctého a ukazuje se, že poštovní magie přestupuje do sfér okultismu a že se to nějak transcendentálně zacyklovalo, protože po zásilce, ani po nějaké výzvě k vyzvednutí ani vidu, ani slechu. Že by tedy 16.6.? to je myslím to pravé datum, protože jsou tam ty dvě šestky a v roce dvanáctka, do toho dvojka, jako že dva měsíce doručovací doba, nějak to vzájemně do sebe zapdá, dá se to dělit, násobit a vůbec různě kombinovat... já tedy numerologii vůbec nerozumím, ale něco mi říká jo, to bude ono, 16.6.2012 bude ten pravý termín pro doručení tohoto, tajemstvím opředeného, obchodního balíku. A protože jsou v balíku prostěradla, bude to asi nějaké znamení... třeba znamení, že se konečně jednou pořádně vyspím :-)

MVP Praha Letňany 5.5.2012 tř. dorostu /M. Krinke/

Klubová výstava šeltií Hradec Králové 21.4.2012 tř. dorostu /Maureen Bywater UK/

... takže začneme naší těhulí, pokračovat budeme klubovkou v Hradci, zmíním se o tom, že to v životě fakt nemám jednoduché, přes tyto útrapy se plynule dostanu až k mezinárodce v Praze a zakončím to malou (nejen) fotografickou úvahou. Jdeme na to.

Esterka je dneska již 49. dní březí... do porodu nám chybí cca 15. dní...

Já jsem tady před necelými dvěma lety, když jsme očekávali štěňátka od Joy, popisovala průběh její březosti, skoro den po dni, přikládala obrázky vyvíjejícího se plodu, prožívala to, pozorovala Joy jak se chová, jak se mění (ona se teda jako moc neměnila, snad jen do šířky) a vůbec, byly toho plné stránky. A dneska? dneska nic. To máte jako s dětma. Znáte to ne? První děťátko hezky fotečky od miminka skoro každý den, poctivě srovnané v albumu. Co, od mimina, už z prvního ultrazvuku... prd je na tom sice vidět, ale "máme to" (ty to Franto fakt nevidíš? ten plivanec tady v tom černým fleku, to je náš Pepíček) ... Dárečky se kupují každý měsíc, jako že dvanáct malých narozeninek do roka. K tomu ty fotečky samozřejmě... "Pepíček jeden měsíc", Pepíček druhý měsíc, už pase..." Mimino má samozřejmě zakoupenu svojí "První knížku" kam poctivě a s nadšením zapisujeme všechny váhy, míry, první úsměv, posazení, první krůčky (jsme o tři dny lepší než sousedka od naproti), nočníček (jsme o tři týdny lepší než sousedka od naproti), zoubečky a tak dále. Zkrátka, všechno je zdokumentované, žijeme tím.

Druhé dítě fotku z ultrazvuku nemá, protože na tom stejně není nic vidět a nebo má, ale vůbec nevíte, kam jste jí tenkrát založili. Dárečky se každý měsíc rozhodně nekupují, protože jednak jste na mateřské s druhým dítětem a jednak už máte těch krámů všude dost, tak na co utrácet za nové. Fotí se tak nějak spíš výročně, není čas a navíc je Péťa na těch fotkách úplně stejnej jako Pepík, dokonce má na sobě i stejné věci. Svojí "První knížku" má také, protože jí dostal od babičky, ale první zápis jsou porodní míry a pak až kdy začal chodit, protože tenhle údaj se nám v budoucnu ještě bude hodit a kdo si to má pamatovat...

A tak bych mohla pokračovat, ale to by bylo na dlouho. Někteří to dobře znáte, někteří jste to u všech dětí měli stejné. Já ne. A stejné to nemám ani u štěňat. I když bych si to představovala jinak, nemám prostě na to čas. A tak se tentokrát omezím jen na pouhé konstatování, že Esterka se těší dobrému zdraví, že na rozdíl od Joy, ona je velmi jemná dáma a skutečně to není žádný hazardér, je znát, že je na sebe již v tomto období opatrnější. Na pohled není na ní nic extra znát, snad jen mírné rozšíření v bocích, ale jinak nic zvláštního. Pregnancy kalendář hovoří o tom, že fenka v tomto období začíná být poněkud neklidná a začíná se poohlížet po místečku, kde bude asi tak nejlepší vrhnout krtky... u nás to bude pravděpodobně někde v místech pod tújema, protože tam má Esterína zahrabané kosti a tráví tam celkem dost času. Pregnancy kalendář také hovoří o tom, že od 49. dne je zcela nezbytné přivykat fenku na porodní bednu. Beru to na vědomí a zkusím s tím teda něco udělat. A pregnancy kalendář také hovoří o tom, že 50. den je břicho fenky "přeplněné" štěňátkama, že jde cítit jejich pohyby - což je pravda, a že jejich velikost je přibližně 12cm...

A já už se na ně hrozně těším

A tak zatímco Esterka si již užívá mateřského režimu, Vitka a Joy mají, či spíše měli, režim výstavní.

První letošní klání je čekalo na klubovce v Hradci Králové. Pro Vitku to byla výstavní premiéra, pro Joy - ne příliš úspěšná - derniéra...

Na tu výstavu jsem se těšila. Nejsem žádný výstavní maniak, ale po mimosezónním půstu člověk rád vyrazí na nějakou takovou akci, obzvláště, když má malé trdlo, které je třeba trochu otrkat. Takže jsem se těšila už od února. V únoru mi ještě těšení nezkazil fakt, že Joy nám poněkud zmohutněla, protože, jak s oblibou říkával můj otec, odrážejíc naše poznámky k jeho bříšku "to dělá to triko"... v našem případě "to dělaly ty chlupy" (zima byla krutá). V březnu už mi bylo ale jasné, že chlupy jsou tam sice taky, ale za to, že lze ztěží hmatat žebra, tak úplně nemohou. Přijala jsem tedy určitá nápravná opatření, avšak výsledek nebyl nikterak uspokojující. Joy tedy odjížděla na výstavu nejen taková neforemně chlupatá, ale i ve velmi dobré výživné kondici a já byla na pochybách, zda vůbec k posuzování nastoupit. Vitka byla v kondici přiměřené a byla mým "želízkem v ohni". Je to zase jako s dětma, jsou ty naše prostě nejkrásnější, že :-) Očekávala jsem tedy zhruba takový scénář - ne příliš elegantní Joy, která se však umí pěkně předvést a mnohdy právě díky tomu zabodovat a skutečně krásnou Vitku, u které jsem očekávala trochu horší předvedení, protože to byla její první výstava, ale která by se mohla zalíbit pro svojí pěknou stavbu těla a další přednosti. Tak jsem si to tedy zhruba představovala a hezky si to malovala, že by se mohly drobné problémky nějak vykompenzovat. Představy bývají hezká a příjemná věc, ale realita bývá často jiná. A tak se stalo, že z Vitky se po nástupu do kruhu stala hotová manekýnka...

Foto: Kateřina Šušlíková

Foto: M. Kučera

... a Joy se k smrti znuděná plahočila kruhem, dala si pekelně záležet na tom, aby vůbec neměla žádné uši, hlavu aby pokud možno nezvedla výš než co jí bránilo tomu, aby to někde nenapálila do sloupu a vůbec, ocas naopak aby zvedla co nejvýš umí a vůbec, aby celkově působila maximálně znechuceně, což se jí dokonale podařilo...

Ve výsledku to tedy dopadlo tak, že Vitka získala na své první výstavě ocenění Velmi nadějná 3 s pěkným posudkem, nicméně pro paní rozhodčí byla příliš mohutná a málo jemná a Joy si z Hradce přivezla zcela zaslouženě svojí první "Velmi dobrou", byla také příliš mohutná a málo jemná, navíc se vůbec nepředvedla a evidentně už jí výstavy vůbec nebaví, takže Joy svojí výstavní kariéru jednou provždy končí. Naštěstí jsou ve výsledku obě holky "velmi", což je fakt a my to dobře víme, protože za to si můžete dosadit cokoliv a vždycky to bude pravda. Například jsou velmi mazlivé, velmi uštěkané, velmi nenažrané, velmi k zulíbání a nebo "velmi vhodné" na zabití...

Tuhle jsem byla s Vitkou a s Esterkou na procházce (já to tak střídám vždy po dvou kusech podle toho, jak se k sobě hodí vzhledem k Esterčinýmu stavu) a najednou koukám, kdo by to byl řekl, Vitka aportuje kus dřeva...

Je mi to sice trochu divné, aby takhle sama od sebe, ale nemohu samozřejmě takový okamžik nevyužít a už se s ní o ten kus přetahuji, povzbuzuji, odhazuji jej jako že "apóóórt", když tu najednou cítím zvláštní puch... přičichnu tedy k ruce, zaregistruju Vitčin výraz, jako že jsem úplnej magor, když takovej skvost odhazuju a v tom mi došlo, že tím dřevem nějaký slušný pejskař odklízel nejspíš hovno z cesty. Nemám to jednoduché. Vlastně to vůbec nemám jednoduché.

Tuhle jsem si uvědomila, že se v noci vlastně vůbec nevyspím. Tak jsem se na to fakt zaměřila a pomocí jedné aplikace, kterou mám v telefonu, jsem změřila hrdelní hluk vycházející z vedlejší postele přesně v okamžiku, kdy většinou už třesu polštářem. Dělalo to v tu chvíli něco kolem 65dB, což je podle stupnice někde v polovině mezi "běžnou konverzací na 1m" a "dopravním ruchem". Pak jsem změřila hluk v okamžiku, kdy už ho většinou tahám za vlasy (dělám pak samozřejmě jako že nic, že spím) a vyšlo to na nějakých celkem slušných 79dB, což skoro odpovídá rušné ulici, nebo vyzvánění budíku. Po vytahání za vlasy obvykle na malou chvilku nastane ztišení až na úroveň klidné kanceláře (50dB), v které už jsem schopná běžně usnout, ale v tom pro změnu začnou štěkat psi - 90dB (výrobní stroje ve vzdálenosti 1m). Takže asi tak. Pak nemám mít kruhy pod očima.

Také jsem si nedávno uvědomila, že dospívající děti jsou vlastně velmi roztomilé. Chtějí být totiž jako my a proto používají zásadně naše věci a kouří naše cigarety. Malé děti jsou také roztomilé, používají stejný slovník jako starší sourozenci a mají stejné názory jako rodiče, což ocení zejména paní učitelky.

A teď už jen v krátkosti. Minulou sobotu jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy v Praze v Letňanech. Ačkoliv jsem tam měla přihlášenou Vitku i Joy, nechala jsem už Joy na pokoji a vystavila jen tu prťavou, která si v kruhu doslova vyběhala známku Velmi nadějná 1. Na focení do haly jsem si přinesla nejen nový foťák, ale především svůj nový objektiv, který má sice pevnou ohniskovou vzdálenost, ale zato celkem slušnou světelnost a především stabilizátor. Výsledky byly celkem uspokojivé, záměrně neříkám dobré, ale světelnost a stabilizace je rozhodně znát.

Rozhodčí M. Krinke

Vitka na stolku...

Více fotografií z MVP v Praze zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/MVP_Praha_Letnany_5.5.2012/

Fotografie z klubovky v Hradci Králové zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/Klubova_vystava_seltii_Hradec_Kralove_21.4.2012/

Pár fotografií z posledních procházek zde: http://zlomu.rajce.idnes.cz/4.5.2012/ http://zlomu.rajce.idnes.cz/Prvni_dva_dny_s_novym_Canon_EOS_7D/

K tomuto tématu, tedy k focení, si ještě neodpustím jednu poznámku. Dozvěděla jsem se totiž od paní Kalendové, že jsem mizerný fotograf. Nepočkala jsem si totiž, až bude mít fenka z jejího odchovu ve střehu uši. Upřímně, promiň Ivetko, neber si to osobně, ale kdybych měla u některých pejsků čekat, až budou zcela ideálně stát ( a to já se tedy upřímně vždy snažím ), už by se na jiné psy s focením ani nedostalo. Pro pobavení zde kopíruji celé vlákno konverzace:

Ewa Kalenda Díky Ivet za fotku, pěkná , kam jste dali uši? Gratulujeme ještě jednou krásného umístěni:-)

I.V. :-) Usi si schovavame pro slavnostni prilezitosti:-) ... Neboj, jeste mi fotky posle Pes Jira, tam to bude i s usima ... Uvidis;-)

Ewa Kalenda Dobrá dobrá neb kdyby si fotograf počkal na správný okamžik tak jak se to normálně dělá bylo by to super, ale ne každý si s tím dá tu práci, těch je opravdu málo. Na fotky Jíry se těším, jen mu to musíme připomenout, potkala jsem ho před závěrečkama, tak mě na to upozorňova, pls mysli na to. Od něj to budou super fotky, on to umí!!!!!!!!!!!

I.V. Jj, Jira uz mi dneska psal, ze o nas vi a fotky posle... Taky jsem na ne zvedava... Obe holky byly uz hodne unavene kdyz je fotil, ale verim, ze nejake sikovne momentky se najdou.... Lucky se zastavam, protoze sama vim, jak je Polly rychla, ve vsem, i ve strihani usima:-))))) Pro mne samotnou je svatek, kdyz z toho kvanta momentek s Polly najdu alespon jednu, kde je pokud mozno cela:-)... Proste tryskomys obecna... uz od malicka, vzdyt vis;-)

Ewa Kalenda Uvidíme, budu také zvědavá. No já si myslím, že v kruhu bylo dost příležitosti udělat dobrou fotku, jak jsem Vás sledovala byly jste moc šikovné a uši POlly měla velmi často ve střehu. Můj názor na focení nezměním:-))) sorry.

Podle dnešního ultrazvukového vyšetření očekává Esterka minimálně tři štěňátka. Tedy tři bubliny byly jistě vidět, možná nás psí mamina překvapí a bude jich víc, ale mě to přijde tak akorát :-)

Trochu jsem se obávala, jak jí přijde tohle vyšetření, kde musí přeci jenom chvíli v klidu ležet, k chuti a tak jsme raději přijali určitá opatření. Já jsem jí držela hlavu, malý Kuba zadní nohy. Když bylo hotovo, pustili jsme jí a ona - dál leží. Rozcapená na zádech v té měkké podložce, ani se nehnula, jen špičkou ocasu pomrskávala a z jejího pohledu by se dalo vyčíst něco v tom smyslu jako " běžte si ty formality klidně vyřídit, já si tu ještě chvilku pohovím"...

Jinak už jsem si pořídila na ty malý piraně, co mi minule viseli věčně na záclonách a na nohavicích, ohrádky. Protože mi všechny na trhu nabízené ohrádky přišly dost malé, koupila jsem rovnou dvě. Jednu z nich jsem hned sestavila a nutno říct, že největší radost z ní měl Kuba. Nastrkal tam všechno živé včetně sebe, zavřel to a docela dlouho tam V KLIDU setrval. Zjistila jsem, že je to celkem dobrý vynález a že ho pravděpodobně využiji i mimo období odchovu štěňat.

To jsem si teď vzpomněla, že jsem se kdysi rozhodla, že si budu zapisovat všechny ty chytré dětské hlášky, které u nás padnou a že jich bylo konkrétně od Kuby více než dost. Pochopitelně jsem tomuto předsevzetí nikdy nedostála, ale tentokrát udělám výjimku, protože mi byla dnes Kubou nastíněna jeho budoucnost. Položil mi dneska cestou na zmrzlinu zcela obligátní otázku, a to zdalipak vím, čím by chtěl být, až bude velký. Na takovou otázku zpravidla existují tři jasné odpovědi (policajt, hasič a popelář), ale já jsem samozřejmě dělala hrozně zvědavou. "Jéé, to je snad jasný ne, přeci policajt" koulí kluk očima... "No jo, ale to by ses musel dobře učit", využívám situace a snažím se jej nenápadně motivovat k lepším školním výkonům... "hmm tak já budu radši řidič" :-) Vracíme se zpátky k autu, Kuba zmrzliny ještě, že mu za ní hlava není vidět. "A mamí, můžu vůbec s tou zmrzlinou do tvého auta?" Maličko zaváhám při představě, jak kromě všude možně zapadaných snídaňových křupek, rozmatlaných brumíků a papírků od bonbónů zdobí interiér mého auta ještě vanilková... "problém co???" hodnotí situaci špunt aniž bych cokoliv řekla a láduje to do sebe a na sebe, radost pohledět.

Jo, děti jsou radost, ale většinou jen do doby, než oslaví své třinácté - čtrnácté narozeniny. Pak už nevíte, čím byste to po hlavě vzali.

Ale zpět ke psům. Mám totiž ještě jednu novinku, a to tu, že naše odchovankyně Aisha, žijící na Slovensku, byla uznána chovnou a je tedy docela dobře možné, že se naše Joy stane příští rok na jaře babičkou. Pokud jde o další cipísky z našeho prvního vrhu, Alisha s Helenou se chystá v květnu opět na výstavu do Prahy a velkým překvapením pro mne je i účast další naší psí slečny na této výstavě - zrzky Máši. Už se těším, protože jsem jí hrozně dlouho neviděla.

V sobotu bude klubová výstava v Hradci, Vitka se premiérově představí ve třídě dorostu, Joy ve třídě vítězů, já budu hodně fotit, možná už naposledy, protože s největší pravděpodobností přijdu během příštího týdne o svojí fotovýbavu a během léta nejspíše i o práci. Ale to už je jiná kapitola.

Zde ještě odkaz na pár fotografií z jedné vycházky http://zlomu.rajce.idnes.cz/9.4.2012

A tady něco malého na pobavení, to jestli přemýšlíte nad tím, co dát rodičům k jubileu... http://www.videacesky.cz/reklamy-reklamni-spot-video/darek-pro-dedecka

Mějte se všichni moc hezky a po klubovce tady zase nashledanou.